Když nebudu myslet, přebolí to?

17. srpna 2015 v 22:34 | Kamm.
Vím, že jsem nepřidala nějaký ten řádek už pár měsíců, ale nezbývá mi nic jiného než věřit, že mi odpustíte.. Odkryji vám, proč mě poslední dobou dost bolí myslet, co vy na to?

Za ty měsíce se odehrálo HODNĚ, ale opravdu hodně změn, které mi posunuly život opravdu do jiných dimenzí. Pokud vás tyto změny v mém životě nezajímají, přeskočte to na odstavec, který nadepíšu odlišným stylem písma. Asi tučně.


První změnou je to, že jsem ukončila střední školu maturitní zkouškou. Haha, fakt nechápu, na co jsem tehdy myslela, když jsem tam odešla tak nějak nepřipravená. To, že jsem se neučila a šla tam, mi došlo asi až dva týdny po maturitě. No, jedničky, dvojky, myslím si, že výsledek je fajn. Ale tohle už nikdy nehodlám udělat! No, na ČVUT to stejně jinak nepůjde.. Než tam jít připravena. PERFEKTNĚ.

Druhou změnou je právě to, že mě přijali na ČVUT. Tudíž v září tohoto roku nastoupím na fakultu dopravy, obor: Letecká doprava. Možná to o mně nevíte, ale zbožňuji letadla, nejraději bych je sama pilotovala, byla letuškou. Nejraději bych létala v oblacích celý život a málokdy se vracela nohama na zem.

Teď vám ale chci odkrýt změnu, která maturitě, a vlastně i přijetí na vysokou školu, předcházela. Ta nejbolestnější.

Přišla jsem o svého pejska. Možná si říkáte, že to beru až moc vážně. Ano, jsou lidé, kteří nechápou, že jsem z toho už přes čtvrt roku tak hrozně v háji. Možná by vám pomohlo, kdybyste se podívali na video, které sem přidám. Je hrozně těžké to znovu psát, znovu to odhalovat světu. Díky této ztrátě jsem přišla o pár kamarádů, protože jsem se jim zkrátka nedokázala věnovat v tak pozitivní míře, jako ode mě byli zvyklí. Asi to nebyli opravdoví přátelé, ti by přeci zůstali se mnou. Nebo ne? Začala jsem více pracovat, abych na to nemyslela. Vlastně ani nevím, kde mám začít, proto bude lepší, když skončím.

Drazí, možná nechápete, proč je pro mě ta ztráta a celkově ty změny tak těžké, ale možná to díky videu pochopíte. Celý život si vybírám mezi něčím a něčím. Řeknu teď proto takovou větu, která mě sužuje už několik let. Je lepší na něco myslet, i když to pak více bolí, nebo na to nemyslet, ale mít strach, že zapomeneme? Říká se, že zapomenout je nemožné, ale kdo viděl novou "pohádku" V hlavě, ví, že vzpomínky jednou mohou zašednout, když na ně dlouho nebudeme myslet. Stejně tak, jako nám hrozí zrušení blogu nebo jiného účtu, když se dlouho nepřihlásíme. Nic netrvá věčně, proto mám velký strach, že přijde den, kdy zapomenu.. Přišla jsem již o spousty blízkých, musím říct, že nebýt fotek, tak už moje vzpomínky opravdu nejsou takové, jaké je mám. Ony nejsou barevné, protože jsou tak staré, že ani být barevné nemůžou. Ale existují, protože mi je alespoň fotky připomínají. Nevím, jestli tento pocit znáte, ale čím méně na někoho/něco myslíte, tím více se té věci/tomu člověku vzdálíte a začíná blednout jak váš vztah, tak i vaše vzpomínky na něj. To je důvod, proč v tomto článku nepíšu návod na to JAK NEMYSLET. Měli bychom myslet, abychom nezapomněli. A já věřím, že jste na mě nezapomněli, protože jsem zpátky. Ne taková, jakou si mě pamatujete v těch vybledlých vzpomínkách. Jiná. Neříkám, že lepší, barevnější. Ale jsem zpátky, připravená se opět zamýšlet. Mysleme, ať naše vzpomínky nezmizí. Je to kolikrát jediné, co nám zůstane...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 IngiEver IngiEver | 18. srpna 2015 v 12:08 | Reagovat

Lidé ti řeknou, že ses změnila, tehdy když přestaneš dělat to, co oni chtějí. Lidé to tvého života přicházejí a odcházejí, stejně jako životní situace. Avšak pokud jsou schopni respektovat to, v čem jste rozdílní, dokážou zůstat s tebou v celém životě, avšak někdy se můžeš snažit sebevíc, ale život vás může stejně rozdělit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama