Srpen 2015

Jsem zamilován, má krásná Marion. (2)

27. srpna 2015 v 14:00 | Kamča
Už jsem ani nedoufal, že bych mohl najít les, když najednou jsem se ocitl ve stínu. Chvála Bohu! Ještě chvíli a nejspíše bych mou pouť za sladkou princeznou musel vzdát. Štěstí přálo však naší lásce, proto jsem v klidu mohl pokračovat. Dokonce jsem byl i posilněn vodou, protože jsem v lese objevil jakýsi maličký potok. Tak krásně čistá voda, netknutá civilizací. Její chuť byla nepopsatelná, nedala se vyrovnat vodě, kterou jsme pili u nás na vsi. Jenže čím víc lidí by o tomto potůčku vědělo, tím rychleji by z něj tak svěží voda zmizela. Jaká to škoda. Jednou i má krásná Marion ochutná tak průzračný nápoj. Pokud ovšem na zámku nepije mnohem křišťálovější a ledovější vodu. Vždyť my jsme tak rozdílní, bude těžké ji nemilovat, ale pro ni asi bude lehké nemilovat mě. Jaká to bolest. Hned jsem tuto myšlenku na neúspěch zatratil.

Narazil jsem na město. Byl jsem za to moc rád, protože jsem mohl u vlídných lidí ochutnat místní chléb se solí a pokračovat zase o něco sytější. O něco živější a natěšenější na mou krásnou Marion. Jsem sice chudý a nemám tak krásná panství, jako měla její rodina, ale chléb se solí a voda z potůčku je pro mě mnohem cennější. Nikoliv cennější než Marion, neexistovala věc nebo osoba, kterou bych miloval více. Miloval jsem ji pro její krásu, pro její povahu. Jak pomáhala lidem, pomáhala chudým, jako jsem byl v tu chvíli já. Bože, snad mi nebude chtít dát nějaké groše, až tam přijdu, snad si nebude myslet, že jsem jen chudák, co přišel žebrat o kus lepšího jídla. To by mé srdce zničilo. Bylo by rozbité na tisíc střípků.

Zeptal jsem se nějaké paní, která vypadala světa znalá, jestli něco i ona nezaslechla o naší nevinné princezně. Rozpovídala se tak krásně, že bych mohl poslouchat hodiny a hodiny. Byla doslova jako z pohádky. Medové pihy na tváři, medově snědá ramena. Už zase jsem věděl o kousek víc, byl jsem jí o kousíček blíž. Kdyby tak jen věděla, co jsem schopen pro ni udělat. Že je na světě někdo, kdo váží tak dlouhé cesty, jen proto, aby ji mohl vzít za ruku a požádat ji o tanec, požádat ji o úsměv, o to, aby se mnou poznala i jiný svět, než je ten na královských zahradách. Ale měla by o to vůbec zájem? Měla! Marion je dokonalá, bude mít zájem o vše, co jí nabídnu! Je taková v mých představách, určitě bude taková i ve skutečnosti.

Má láska, má královna, má princezna. Má baletka, má lučešnice, má bojovnice. Má krásná Marion. Zní to tak sladce, tak krásně. Nemůže být jiná, než-li krásná. Po dlouhých hodinách cesty přišel opět západ slunce a já celý vyčerpán padl a usnul. Ani jsem si nevšiml mnoha světel, které přede mnou odkrývaly zámek. Zámek mé princezny...


Doufám, že se vám pokračování mé povídky líbilo, v dalším díle už se konečně podíváme na setkání tohoto bojovníka s obydlím jeho vyvolené. Možná i s jeho láskou. :) Doufám, že se vám to bude líbit!

Jsem zamilován, má krásná Marion.

26. srpna 2015 v 20:32 | Kamča |  Téma Týdne
Stál jsem uprostřed rozcestí a přemýšlel, kam vlastně chci jít. Věděl jsem, kam se chci dostat, ale kudy mám jít, to už jsem nevěděl. Má krásná Marion. U nás na vsi se povídá, že je to nejhezčí princezna, jaká kdy žila. Měla mít vlásky třpytivé jako zlato, jako paprsky slunce odráždějící se na zrnku písku na poušti, postavu štíhlounkou, byla mírumilovná a ráda trávila čas s rodinou nebo na zahradách jejich panství, kde se věnovala zvířátkům a květinkám. Takto mi ji paní od knihaře popsala. A ten hlas! Hlas jako anděl, který každý chtěl poslouchat hodiny. Dokonalá žena, která nemá vedle sebe žádného prince. Sice nejsem princ, sice nejsem dokonalý, ale třeba nehledá někoho, kdo bude tak skvělý, jako je ona. Lásce člověk neporučí a já jen z povídání o ní zjistil, že jsem do ní skutečně zamilován a chci ji vidět.

Vybral jsem si cestu, která vedla na nejbližší město. Doufal jsem v tu chvíli, že někdo ze srandy nepřeházel cedulky a já nešel do záhuby. Ale pro mou Marion cokoliv. Cesta byla dlouhá a skutečně vedla přes různé mýtiny plné písku a žádných stromů, což v takových neskutečných vedrech, kdy mé tělo sužoval právě svit slunce, velké horko a nedostatek vody, nebylo pro mě zrovna dobrou zprávou. Ušel jsem mnoho kilometrů a čas plynul pomalu. Jak jsem ráno vyšel, večer jsem ulehl nedaleko své malé vsi. Doufal jsem, že jsem opět o krok blíž k mé krásné Marion.

V noci padlo slunko za obzor a začalo být chladněji. Pozoroval jsem před usnutím hvězdy a počítal, kolik jich na nebesích je. Tolik hvězd, tak velká láska k mé krásné Marion. Spánek jsem měl klidný a jen jsem si v hlavě přehrával, jak asi může vypadat. Jaké šaty na sobě bude mít. Chodí oblečená jako chudé děvče, obyčejné, jako každé jiné u nás na vsi? Nebo chodí v naškrobených a zdobených šatech, na kterých si dávají její služebné záležet? Jejichž diamanty odráží kolem její krásu a zář její kůže? Je bledá nebo je jako děvčata z jihu? Otázek a představ jsem měl mnoho, proto není divu, že mě až ráno probudilo opět slunce na mé rozpálené kůži. Div, že jsem ještě nevzplál a neuhořel. Kdy už jen tato vedra a sucha skončí?

Vstal jsem a rychle pokračoval cestou. Doufal jsem, že brzy bude nějaký les, kde bude možné jít pomalejší chůzí a bude se tam dát lépe dýchat. Ach, jak já bych chtěl být v tom chladu, který les obepínal. Přivíral jsem oči, abych nepřišel o zrak. Tak moc bylo to slunce silné. Jsou její vlasy také tak zářivé? Neoslepí mě? Možná její krása bude opravdu tak dokonalá, tak velká, že přijdu o zrak, že padnu na kolena a budu prosit Boha, aby mě vrátil zpět do mé malé vsi za obyčejnými děvčaty, kterým nevadí smát se s chudákem, leč odvážným a odhodlaným. Kéž by tok mých myelenek šel zastavit nebo mě alespoň přenesl o tolik kilometrů dál, co každá nová myšlenka. Pokračoval jsem v cestě...


Drazí, tentokrát je to povídka na pokračování. :) Téma týdne je Mít rád vs milovat a já toho využiji pro takovouto povídku o lásce či přátelství. Brzy se dozvíte, jak cesta tohoto odhodlaného poutníka bude pokračovat, jak dopadne! Někdy je naše očekávání přílič vysoké, že na to nikdy nebude skutečná věc stačit a my budeme zklamaní. Jak si myslíte, že to bude v tomto případě? Bude zklamaný nebo ona nebude tak krásná a jemu to bude stačit? :) Zítra ve dvě hodiny zde bude další díl. :)

Miluji, protože mám ráda. Mám ráda, protože miluji.

25. srpna 2015 v 13:49 | Kamča |  Téma Týdne
Miluji, protože mám ráda? Mám ráda, protože miluji? Jaký je vlastně rozdíl mezi milovat a mít rád? Co je důležitější? Toto téma týdne mi hraje do karet, protože nad touto otázkou přemýšlím už několik dní, týdnů. Mám ráda všechny, kteří se ke mně chovají jako k sobě rovné, kteří mě podporují a nedávají mi důvod se na ně zlobit, důvod, abych jim nevěřila. Miluji jen jednoho.

Položili jste si někdy otázku, co je pro vás v životě důležitější? Milovat někoho, nebo mít někoho, kdo vás má rád? Milovat někoho může kolikrát dost bolet, může vám to trhat žíly, brát energii a chuť do života. Druhá strana to nemusí opětovat a vy se budete cítit dost dlouho hrozně. V tu chvíli vás téměř nemůže zklamat to, že máte někoho rád v přátelské linii. Pokud se do vás nezamiluje pro změnu on. To je pak boj na dlouhou trať, kde lidé, kteří mají charakter a opravdu jim na vás záleží, zůstanou, ačkoliv vy nebudete opětovat lásku. Pokud neunesou odmítnutí, bude to pro vás oba velmi bolestné. Právě proto jsem vděčná za to, že my lidé umíme milovat. Umíme mít rádi naše přátele (upřímně si nejsem jistá správným skloňováním této věty, tak se za to omlouvám).

Emoce, které mají tak tenoučkou, ale přitom mnohdy i nekonečnou hranici. Někdy někoho tak moc milujeme, že zjistíme, že je lepší se smířit s tím, že ho budeme mít jen rádi, aby byl šťastný. Sice pro nás to může znamenat nutnou bolest, ale když někoho milujeme, obětujeme své emoce. Pokud je to opravdová láska. Pokud u toho "milování druhého" zvládáme dostatečně myslet na sebe, chceme, aby vše bylo tak, jak jsme si my naplánovali, chceme, aby byl s námi, abychom bojovali za to, ať je šťastný s námi stůj, co stůj, i když nás on vlastně milovat nemusí.. To se pak hranice posouvá z druhé strany až k nenávisti. Opravdu je mezitím velmi tenký led a pokud si neohlídáme například naše pocity žárlivosti, nedůvěry, strachu, může to brzy spadnout do boje o přežití, kdy se každý snaží vyváznout živý a pokud možno ne tak emočně vyčerpaný.

Už kdysi jsem psala, že lidé mají 3 základní emoce: strach, přání a obrana. Pokud si moc přejeme s někým být, snažíme se možná až moc, aby nemohl myslet na jiné, aby byl jen s námi, jen náš, my jen jeho. Odevzdáváme se mu naprosto celí, jen proto, abychom se zavděčili a on nás také miloval. Máme totiž strach, že odejde z našeho života, že nebudeme dost dobří, že se zamiluje do někoho jiného. Naší obranou je proto chladnokrevné chození přes mrtvoly. A nebo útěk. Zjistíme, že ta vyvolená osoba má i jiné kamarády, a raději utečeme, než abychom tolerovali to, že nejsme jediní v jejím životě. Druhou verzí je právě to, že se pokusíme získat si ji ještě více na svu stranu, aby na případné kamarády neměla čas. Ani jedno není správné, proto se tím velmi zabývá psychodynamická psychoterapie. To už ale zabředávám do větší terminologie, než jsem chtěla. Mít rád je někdy mnohem víc, než někoho milovat.


Drazí, jak je u mě zvykem, napíšu vám zde drobné osvětlení tohoto článku, jak si ho můžete, ale nemusíte vyložit. Pokud někoho milujete, máte strach, že vás opustí (například po předchozích zkušenostech, obvykle to souvisí s minulostí), stane se to pravděpodobněji tehdy, když mu budete brát kyslík, budete s ním chtít být každou vteřinu a on si ani nestihne odpočinout. Nereagujme přehnaně na potřeby druhých, na jejich jednání, protože je právě našim chováním můžeme ztratit. Pokud se nám něco nelíbí, něco se nás dotklo, zamrzelo nás, raději jim to řekněme upřímně, než abychom utekli nebo se pustili do nějakých agresivních hádek. Přeci jen - když nejde o život, nejde o nic. :) Důležitější je, že se máme rádi (nebo se milujeme), než to, že vaše partnerka má raději hovězí než ryby. :D


EVERYTHING IS GOING TO BE OKAY. <3

Čím víc se snažím, tím horší to je

20. srpna 2015 v 15:36 | Kamča
Někdy si myslíme, že čím více se budeme snažit, tím více budeme něco zlepšovat. Ne vždy je to pravda. Někdy se snažíme tak moc, že je to ještě mnohem horší, než kdybychom nic nedělali.

Když jsem byla malá (tím myslím věkově, vzrůstem jsem pořád ještě maličká. Nebo prcek, jak chcete), mí rodiče často cestovali bez nás a my bydleli po tu dobu u babičky. Vždy před jejich návratem jsem přišla do našeho domu, kde jsem žila s rodiči, a uvařila jim na uvítanou několika chodový oběd. Jednou, když se vraceli domů, chtěla jsem je opět překvapit jídlem. Myslím si, že když jedete domů po dlouhé cestě, kde není pořádně ani čas na pořádné jídlo (když nepočítáme bagety koupené na benzíně), co by vás mohlo potěšit víc než nějaké teplé jídlo? HODNĚ JÍDLA.

Bezva, doma jsem našla několik ingrediencí, ze kterých toho šlo celkem dost udělat. Koupila jsem nějaké kuřecí maso, udělala řízky, přichystala do další krabičky salát. A co by to bylo za oběd bez polévky? Já osobně polévky nejím, ale musím připustit, že jsou na světě i lidé, kteří (pro mě z nepochopitelných důvodů) kuřecí vývar mají přeci jen rádi. Vždyť se v té vodě koupalo kuře, ale což, jdeme dál. Vytáhla jsem obrovskou kuchařku, která mi tehdy připadala jako stokilová. Upřímně mi připadá tak těžká dodnes, asi jsem opravdu moc nevyrostla. Mamka podle ní tehdy hodně vařila, tak jsem si říkala, že je na ní spoleh. Dala jsem do hrnce vodu, sůl, nudle, zeleninu. Dokonce jsem nakrájela a připravila kuřecí maso, což pro mě tehdy bylo něco - sáhnout na syrové maso, brrr. MLÉKO? Kuchařka říká, ať tam dám mléko. Nevzpomínám si, že by někdy vývar chutnal po mléku. Mamka mléčné výrobky nesnáší, zvláštní. Ale tak kuchařka je kuchařka, přeci by mi neradila špatně. Šup tam s mlékem. Po hodině vaření jsem zjistila, že byly z bezpečnostních důvodů vyhozené pojistky. Jo, bylo to před bouřkou, skratem elektřiny, ale je možné, že mamka opět předvídala budoucnost a nechtěla mít mléčný vývar s vykoupaným kuřetem. Tak jsem veškerý obsah polévky přecedila, pořádně proprala, dala ho do krabičky a šoupla to na mrazák.

"Mamko, tady máte řízky, tady máte dezert, tady je to a tamto... Jo a na mrazáku je směs na polévku" - nějak tak jsem rodiče přivítala. MYSLÍM si, že směs na polévku udělala větší radost než polévka vařená v mléce.

MYSLÍM. M-Y-S-L-Í-M. Někdy je opravdu lepší nemyslet.


Drazí, tento článek sloužil spíše k pobavení a také k ukázání, že někdy je opravdu lepší nemyslet. Nebo se nesnažit tak moc. Obvykle, když myslíme, jak druhému udělat radost, co pro druhé udělat, myslíme tak moc, že to, co z toho vzejde, bývá špatné. Občas toužíme po překvapení, po impulzu, ale pokud budeme překvapováni každý den po dobu jednoho měsíce, budeme předpokládat, co přijde příště. Ten, kdo se snaží nás překvapit, bude myslet neskutečně moc, aby vymyslel něco nového, že si ani neuvědomí, že nás tímhle překvapil už před týdnem. Přitom z toho bude mít takovou radost, že vymyslel tak dokonalé překvapení, které vás opravdu dostane do kolenou. Dostalo. Ale znovu? Važme si všeho, co pro nás druzí dělají, protože to značí, že na nás myslí. Že nedali přednost NEMYŠLENÍ. A jak jste na tom vy? Snažíte se někdy tak moc, že je všechno špatně? Někdy je opravdu lepší vypnout a nemyslet...

Když nebudu myslet, přebolí to?

17. srpna 2015 v 22:34 | Kamm.
Vím, že jsem nepřidala nějaký ten řádek už pár měsíců, ale nezbývá mi nic jiného než věřit, že mi odpustíte.. Odkryji vám, proč mě poslední dobou dost bolí myslet, co vy na to?

Za ty měsíce se odehrálo HODNĚ, ale opravdu hodně změn, které mi posunuly život opravdu do jiných dimenzí. Pokud vás tyto změny v mém životě nezajímají, přeskočte to na odstavec, který nadepíšu odlišným stylem písma. Asi tučně.