Červenec 2014

Prázdnota

20. července 2014 v 23:49 | Kamča
"A v tom jsem ji náhle uviděl. Hledal jsem ji roky, když najednou.. Bože, její oči zely prázdnotou.. Ach, Molly. Co se to jen stalo? Podíval jsem se na ni a ona těkala očima po místech, kde bych mohl být. Neviděla mě. Její oči vypadaly tak prázdně, protože nemohla vidět. Vzal jsem ji opatrně do náručí, nevěděla, kdo jsem, co jsem zač, co po ní chci. Začala se bránit. Bylo to němé stvoření, které přišlo i o zrak. Ach, Molly, kdo ti to jen udělal? Nevěděla, co jí se mnou čeká, ale přes to se mnou musela jít. Byla naprosto bezbranná. Co kdybych jí chtěl ublížit? Ne, to ne. To bych nikdy nedopustil.. Už ji někdo ublížil více, než by se dalo považovat za snesitelné. Bože, ty oči. Oči skrývající žal, bolest, samotu, prázdnotu, utrpení.. Oči, které nikdy více nespatří svět.. Co si jenom počnou? Na povcrhu vypadají prázdně, málokdo v nich najde hlubší smysl.. Ale já ho viděl. Ona dříve viděla. Viděla tenhle svět, byl krásný, jenže pak přišel někdo, kdo roztrhal její sny, kdo pošlapal vše, co měla. Kdo ji oslepil. Ach, Molly. Po několika dnech mi začala důvěřovat, hladil jsem ji po hlavě a ona začala rozumět, že jí nechci ublížit. Vzal jsem ji k lékaři, který jen potvrdil to, co jsem si myslel. Ona dříve mohla vidět. Mohla vidět tento lidmi pošpiněný svět. Někdo ji ale vzal možnost vidět víc. Věděl jsem, že se mnou už se jí nikdy nic nestane, lékař jí vrátil zrak a ona si užívala každého kousíčku, který viděla. Byla tak hravá, tak dokonalá. Milovala nás všechny, věděla, že už nikdy svět nebude tak ošklivým, tak krutým. Už nikdy s ní nebude zacházeno jako s ošklivým káčátkem. Dali jsme jí novou šanci, aby znovu mohla pohlédnout na tento svět. Pohlédnout na něj z jiné prespektivy. Molly, byla jsi tak nádherná.."

Tento článek je věnovaný TT: Ošklivé káčátko. Musím říct, že jsem nejdříve nevěděla, co psát, ale slovo dalo slovo a dojemnost mi zahrála na strunu. Proč lidé dělají svět ošklivějším? Proč s někým zacházejí jako s labutí a s jiným jako s odpadem? Jako s ošklivým káčátkem? NIKDO si nezaslouží tuto "hodnost", nikdo. Všichni se narodíme a jsme si rovni. Je pouze na nás, v co vyrosteme. Kým se staneme. Přestaňme proto druhé odsuzovat na první pohled. Jsou tu lidé, kteří nemají zrak, nemohou být povrchní. Oni jsou zázrakem světa, ačkoliv kvůli nám a svému omezení musí trpět. Nemohou být povrchní, ale o to barevnější je jejich svět, který si utváří v hlavě. Zamysleme se nad tím, prosím..

Jsem ještě stále šedá myš?

19. července 2014 v 23:17 | Kamča
Když jsem se narodila, první slova mé maminky byla, že jsem nádherná. Načež jí sestra odvětila, že ne, že možná budu hezčí, když mě trošku umyjí. Od té doby mám pocit, že se to se mnou táhne, protože mě okolí nikdy nevzalo mezi sebe. Je pravda, že vždy se našly slečny, které mě k sobě vzaly, lhala bych, kdybych řekla, že mě mezi sebe nevzal nikdo. Ve školce to byly dvě slečny, na základní škole to byly ty samé dvě slečny. Také jsem byla schopná se bavit s kýmkoliv. Jsem ten typ dívky, který spíše vychází lépe s chlapci, než s dívkami. Nikdy mě nebavilo řešit laky na nehty, jestli je tenhle make-up hydratační, jestli je jeho vůně více taková a taková nebo naprosto odporná. A jak šel čas, nic moc se nezměnilo. S kluky jsem vycházela (také nutno podotknout, že ne úplně se všemi), ale bylo to daleko lepší než s děvčaty. Vždy jsem totiž hrála hry, programovala, skládala hudbu, neměla ráda nákupy, byla jsem odstrčená. Celé dětství jsem pak vyrůstala s přáteli přes počítač, jelikož jediné lidi, se kterými jsem se vídala, byli lidé ve škole a ti mě šikanovali. Každé ráno se u nás totiž řeší, co si vzít na sebe, já byla jiná, i v tomhle. Milovala jsem metal, rock, punk, zkrátka tvrdší styl a nikdy jsem nenašla zalíbení a pochopení v hip hopu, popu, discu a všech těch nových stylů, které neustále nově nově vznikají díky počítači. Pokusím se najít nějakou fotografii ze staré doby, abyste viděli změnu a neříkali si "Háá, tak ona tu tvrdí, že byla vždycky taková a maková a přitom sem dává jenom fotku z nynější doby"...
... Tak mám hned dvě! Jupííí!




Tak a teď je na řadě druhá část příběhu. :) Ošklivé káčátko také mělo jiný konec, nebo ne? :) Vyrůstala jsem poměrně separovaná od ostatních, protože jsem byla velmi tichá, plachá, ale když jsem měla doopravdy dobré kamarády, pusu jsem nezavřela. Nyní jsem taková na půl. Ano, na půl. Když jsem ve velké společnosti lidí nebo neznámých lidí, jsem potichu, nejsem odvážná, jsem velmi nejistá. Jakmile jsem mezi svými lidmi a je nás jen pár, nejlépe maximálně tři (včetně mě), smějeme se neustále a já si připadám chtěná, oblíbená. Mít přátele je podle mě velmi důležité, aby se z ošklivého káčátka stala krásná labuť. Potřebujeme růst, krása potřebuje růst. Jak jsem psala v minulém článku, i krása musí dozrát. Proto věřím, že má "vnitřní krása" se alespoň trochu povznesla, ačkoliv stále nejsem oblíbená. Ale proč bych měla chtít být? Nechci být oblíbená u lidí, kteří jsou povrchní, kteří vám při první příležitosti podrazí nohy. Raději budu mít pár svých věrných kamarádek. :) Z každého se může stát labuť. Z každého se může stát anděl. Věřím, že i jednou já dosáhnu takové hodnosti, budu andělem, budu pro někoho důležitou osobou. Budu labutí. Ale i krása musí dozrát. Více než vnější krása musí dozrát právě ta vnitřní. A teď přichází na řadu nynější fotka, kdyby tu byli povrchní lidé, kteří v ošklivém káčátku vidí jen ošklivost a krásu. Podle mě je v tom i hloubka toho příběhu. O tom, jak jsme vlastně povrchní.. :) Tak tady to je.





No, tímto končí veškeré fotografie, které vám mohou ukazovat, že se ošklivé káčátko stále neproměnilo v labuť, ale v zákulisí (uvnitř) se na tom už pracuje. Není důležité, kolik krásy se projevuje na povrchu, ale kolik krásy máte uvnitř. Tu si udržujme čistou a hodnou všem, kteří se k nám chovají vřele a přátelsky. Svět pak bude krásnější. :) Ráda bych vám ještě ukázala nové změny, které prodělal můj svět, co se týče blogování. Jelikož tento blog by se dal považovat za takové káčátko, protože je poměrně poslední dobou zapomenutý, představím vám labuť, která se zrodila právě dnes. Následuje totiž můj YouTube účet. Nechtěla jsem totiž tento blog uvést do ústraní tím, že bych zde psala neustále detaily k videím, atd. Sem maximálně přiložím nenásilně odkaz na video, na článek, ale nechci, aby se z tohoto stal "YouTubový blog". Tak tady máte odkazy. :)


>> Blog




Krása musí dozrát

15. července 2014 v 11:55 | Kamča
TT je Ošklivé káčátko. Každý z nás tu pohádku zná. Já ji teď nebudu nijak dlouze vyprávět, stačí jen říct, že z ošklivého káčátka, které nikdo neměl rád, se stala nádherná labuť. Děti to chápou jako jakýsi "happyending", ale co když je to trošku jinak?

"Prošla jsem si peklem. Už nevím, co víc mám dělat, abych na tom byla hůř." Vydechuji bolestně, těžce se mi dýchá, jsem na dně. Je tohle dno? Je tohle konec? "Tak nedělej nic", přeruší mé myšlenky mužský hlas, ke kterému jsem směřovala svůj srdcervoucí příběh. "Nic?", podívám se na něj nechápavě. Brzy pochopil, že si nejsem jistá, co takové 'nic' obnáší. Zasvětil mě do toho, jak nejlépe to šlo. Tak nic.. Nic.. Hmm.. Nikdo mě neměl rád, všichni mě odsuzovali. Nebyla jsem podle jejich představ. Nepodbízela jsem se, neprodávala jsem své tělo. A tohle všechno bylo špatně. Nebo ne? Nedělala jsem NIC. A přesně o tom to je. Byla jsem tu, když potřebovali pomoct, zatímco oni tu byli, když si potřebovali vyčistit rejstřík svých špatných činů. Já pak byla za špatnou. Celý tenhle příběh nemá 'happyending', ale poučení. I to je někdy dobré a považováno za dobrý konec.

Jsem toho názoru, že pokud se například dva lidé potkají příliš brzy na to, aby jim to spolu mohlo vyjít, neměli by se dále trápit. Prožívat to, jako by se zhroutil svět. Bůh ví, jaké s nimi má plány. Možná se za mnoho let znovu potkají, tentokrát starší, dospělejší, připraveni na to, aby spolu mohli přežít veškeré rány. Nejde o to spolu dokázat žít, ale jde o to, potřebovat druhého, abyste žil. O tomhle je podle mě opravdový vztah. Stejně tak je to s ošklivým káčátkem. Bylo příliš brzy na to, aby bylo krásné. Zároveň bylo brzy na to, aby ho druzí odsoudili jako odpad společnosti. Vím, je to jen pohádka, ale stejně.. Lidé odsuzují většinou podle prvního dojmu, což bývá povrchní. Jenže i láska je kolikrát podle prvního dojmu, je povrchní, je krutá a bolestná. Zároveň vám dokáže zachránit život, stejně tak jako podrazit nohy. Káčátko trpělo kvůli tomu, jak se narodilo. Nevědělo, proč zrovna ono je ošklivé. Jenže krása musí dozrát. Bylo krásné uvnitř, ale druzí mu nedali šanci to dokázat. Jak je v tomto světě dnešní dobou zvykem. Později se z něj stala krásná labuť a z těch, co ho na začátku odsoudili, se nestalo nic tak krásného, tak vznešeného. Káčátko se uvnitř nezměnilo. Jen na povrchu. Změnilo se vlastně tím způsobem, aby ho ostatní přijali, aby bylo podle jejich představ. Jenže v dnešním světě to nemusí být vždy správně. Změníme-li svůj vzhled, aby nás druzí brali, nikdy to nebude takové, jako když zapadlou šedou myšku v koutě objeví jeden z mála, který jí porozumí, který ji bude mít rád takovou, jaká je. To je dnes vzácnost. I na krásné okamžiky musíme počkat, aby byly skutečně krásné, aby nic nestálo v cestě. Například miminko. Mnoho lidí si ho přeje, ale když přijde příliš brzy, je to spíše danajský dar, než-li dar od Boha. Na krásné věci musíme umět počkat, aby se nevytratilo to jejich osobité kouzlo.


Vím, že píšu článek po hoooooodně dlouhé době a samotnou mě to mrzí. Jenže pravda je taková, že bylo závěrečné zkouškové období ve škole, začala jsem na chvilku pracovat u policie a neměla jsem myšlenky na to psát. Nyní bych se do toho chtěla vrhnout po hlavě. Do psaní, i natáčení videí. Stále se rozhoduji, zda si mám založit druhý blog, který bude sloužit jen k mému YouTube Channelu, a sem jen házet odkazy na to, že je nové video a více to nerozebírat. Nebo zda-li mám zůstat tady a využívat samostatnou rubriku VIDEA. Co myslíte? Přikládám odkaz na můj YouTube Channel, kde se k dnešnímu dni nacházejí dva vlogy. První je videoreportáž z Metallicy, druhý je z "roadtripu" do Saint Tropez. Budu ráda, když se na to podíváte a zanecháte mi komentář, co si o tom myslíte. Těším se na Vás na YT scéně, ale také tady, na mém milovaném, krátce zapomenutém blogu.