Psychologické skvosty II.

8. ledna 2014 v 21:41 | Kamča |  Psychologické skvosty
2. kapitola - "Všem mrtvým"
Tak jak už jsem na začátku první kapitoly zmínila, dopis bych nepsala živým. Tady máte rozluštění proč. Možná, že jste ho hledali a třeba i našli v minulé kapitole, ale tady vám to možná bude ještě o krůček jasnější.
Víte, nemusíte knihu číst, řádek po řádku, přesně podle číslování kapitol. Myslíte si, že pokud knihu přečtete "První kapitola, poslední kapitola, třetí kapitola, pátá kapitola, druhá kapitola" a tak dále, že se něco změní? Pokud by to byl příběh, kde hledáte vraha a vy byste skočili z první a druhé kapitoly na poslední, ani se nic nestane. Zjistíte jméno vraha, ale proč zjistíte, až si zase vyberete nějakou kapitolu předtím.
"Nikdy nic nejde podle plánu, a když ano, tak se někde stala chyba."
Ano, dopis je osobnější než "textovka", ale přeci jen psát textovky zvládne každý a dopis napíše asi také. Napsat tohle dokáže každý, ale pouze živému. Kdo z vás psal dopisy mrtvým? Já bych psala všem, o koho jsem přišla, i o koho přišli ostatní, pro mě třeba neznámí lidé. Proč by ne? Napište živému člověku "Ahoj, sejdeme se?" a napište tohle mrtvému. To asi jen tak nepůjde.
Jenom z vlastní lenosti či neosobnosti ztrácíte přátele!
Při nejhorším jste někteří až tak neosobní, že si píšete přes sociální sítě. Každý člověk je žárlivý. Třeba jen když vidí, že se u jeho přítelkyně/jejího přítele objevil dopis, tudíž je ona/on něčí adresát. Nejironičtějším faktem na žárlivosti je ten, že existuje mnoho knih na toto téma, ale zřídka kdy si je přečte právě ten žárlivec. Obvykle je čte partner, který je v zajetí a obětí žárlivosti.
Ale řekněme si, proč ta žárlivost vzniká, ačkoliv jde o obyčejnou zprávu. On se stal adresátem, protože vy jste ho adresátem neudělali, proto si i on našel svého adresáta, Vy jste toho nebyli schopni.
Napište tomu, koho máte rádi, nebo ho milujete, konečně něco jiného než zprávu.
Nenabádám vás k tomu hned teď, začít psát dopisy, ale nabádám vás k tomu, abyste konečně otevřeli oči a nepřipravili se zbytečně o zážitky.

Přiznávám, že já teď sedím u počítače a tohle všechno převádím do textu. Ale jaká to bude paráda, až tohle všechno budu mít napsané. Nepřemýšlím hodiny nad větou, já prostě ťukám do klávesnice, koukám všude kolem, nemyslím ani na to co píši, nesoustředím se, ale přes to - to dokážu. Dokáže to spousta lidí, co si budeme namlouvat, ale píší dopisy? Nebo jsou to pouhé "kancelářské krysy"?Tady opravdu nejde o to psát dopis, ale jde o to dát druhým šanci.
Pokud se stanete adresátem, berte za to zodpovědnost, tak jako byste se stal rodičem.
Možná jste četli na pohřbu nějaký text, četli jste dopis na rozloučenou. I kdyby to byl pouhý verš, rozloučili jste se.
Ale po pár měsících se na ty verše a dopisy zapomene, už nikdy mu nenapíšete, i když se vám zasteskne.
Sedněte si a řekněte, co pro vás znamenal nebo znamená stále. City se nedají vymazat, ačkoliv bychom to měli někdy o mnoho jednodušší. Víte, on vás vlastně má navést do správných kolejí. Nejsem to já, možná je to někdo kolem vás, kdo žije. Ale je to dost možná on. Ten, co už nežije. Spousta lidí je smutných, když se tohle stane, ale to je vše, zastesknou si občas, ale nenapíší mu. Když chcete být adresátem, pište někomu živému, u koho víte, že vám odepíše. Chcete-li, ale něco poznat, pochopit, pište mrtvému, i když víte, že vám asi nepřijde obálka s dopisem, jak se ta daná osoba má. Přijde vám něco jiného, co možná bude znamenat mnohem víc. Zkuste napsat dopis mrtvému. Přichází první problém: nemáte jeho adresu. Proto by vám mělo dojít, jak je důležité mít ty přátele (nejlépe i partnerský vztah), co ještě žijí. Jim napsat můžete kdykoli. Mrtví vám přinesou něco jako znamení. Vím, že na tohle spousta lidí nevěří, spousta lidí, ale také řekne "To je zázrak!". I když nejsme věřící, můžeme věřit v to, že nám odpoví.
Neposílejte dopisy do nebe, do pekel, ale pošlete dopis v sobě samém.
Zní vám to jako blbost? Tak si sedněte, zavřete oči a představte si nejen, jak píšete dopis tomu, kdo už nežije, ale i jak ho odesíláte. Třeba ho poproste o radu, o zázrak, uvidíte, pokud vás váš mrtvý přítel vyslyší, možná vám nějaký zázrak sešle. On již je na onom místě, on může hýbat našimi životy, kdežto my ne. My jsme pouhé loutky, dokud se nenaučíme být šťastní s člověkem, kterého milujeme a ctíme. Být šťastný sám se sebou je krok druhý, ke kterému nám může pomoci pouze životní partner. Teď to nevypadá, že vás učím posílat dopisy, ale využívat mrtvé, ani tak to není. Opravdu.
Každá začínající kapitola (i kapitola Vašeho života, i kapitola knih) musí skončit, jako kdyby zavírala celý ten příběh, někdy je na pokračování, ale vždy má svůj konec. Pouze pravá láska končí smrtí. Nikoliv rozchodem.
Odesílatel neznámý.
Drazí, možná úplně nerozumíte, co má tento článek znamenat. Abych vám ihned ukázala souvislost, klikněte na tlačítko v menu - Psychologické skvosty ZDE. Je to rudě napsané. Tam najdete první kapitolu tohoto výtvoru. Něco málo k tomu, než začnete kritizovat nesrozumitelnost. Napsala jsem to ve 12-13 letech za 8 hodin (včetně oběda, filmů, apod.). Byl to jeden nápad a nerozmýšlela jsem dlouho nad tím, co napíši. Zkrátka jsem místo slov dávala činy. Co jsem tímto "dopisem" chtěla říct je, že každý by si měl uvědomit, že má některé lidi ve svém životě, které může kdykoliv ztratit. Mně samotné se to stalo a to vědomí, že už je pozdě, že jsem promarnila šanci, je přeci jen kruté, byť zasloužilé. Proto vás všechny žádám, abyste se rozhlédli kolem sebe a začali jednat. Ano, jednou z mých rad je, abyste se rozloučili s minulostí. Například se zemželou osobou. Zkuste si zavřít oči a jen si představit, jak jste sami uprostřed místnosti. Nejsou zde žádná okna, ani dveře. Jen židle uprostřed pokoje, na které jste vy. Najednou přichází ona osoba, které jste něco nestihli říct. A vy jí najednou řeknete vše od plic. Jak moc jí nenávidíte za to, že odešla. Jak moc byste si přáli něčí smrt (nejspíše svou vlastní). Ale zároveň jak ji milujete, jak moc vám schází, že život bez ní došel k velkým změnám. Tuto metodu jsem popisovala již v jednom ze svých článků, můžete si to přečíst ZDE. Mé poslední rozloučení je takové, že stojí za to být hodný a vlídný k ostatním. Ovšem, žárlivost je v každém z nás. Je to jeden z nejpřirozenějších pocitů, co se lásky týče. Už od mala jsme žárlili na mladší/starší sourozence, na to, že děti mají hračku, kterou my nemáme. Často se to pojilo i se závistí. Víte, co se týče žárlivosti.. Tohle je čistě polemika o tom, že vaše drahá polovička se stane adresátem dopisu někoho jiného. Je jasné, že budete žárlit. Ale daleko lepší řešení je se zamyslet. Udělali jste jí v poslední době adresátem radosti vy? Nebo jste to vlastně ještě pořádně neduělali? Nemůžete čekat, že se bez toho obejde. Nebuďte ješitní a egocentričtí, je mi jasné, že tady jde o to, že vy žárlíte a on jí nemá co psát, ale vemte to z té rozumnější stránky a raději jí dokažte, že i vy jí učiníte šťastnou. Ba dokonce ještě šťastnější. Všem vám přeji mnoho úspěchů při poznávání vlastních chyb (ale hlavně jejich uznání), hodně lásky v úžasných vztazích bez zbytečných hádek a žárlivostí, ale hlavně nezapomínejte, že pokud chcete, aby tu druzí byli pro vás, musíte tu i vy být pro ně. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bar Bar | Web | 15. února 2014 v 15:02 | Reagovat

Význam je skrytý někde v hloubi 13 let. A myslím si, že ve třinácti letech si přesně věděla co tím chceš říct a na co myslíš. Určitý smysl v tom vidím a myslím, že závěr objasní zbytek. Velmi povedené dílo, úvaha.

2 Kamča Kamča | E-mail | Web | 16. února 2014 v 20:19 | Reagovat

[1]: Mnohokrát děkuji za další komentář a jsem ráda, že se mnou souhlasíš a vlastně se Ti to zde líbí. :) Nejspíše sem tedy nahraji pokračování těchto na sebe navazujících "úvah".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama