Leden 2014

Osud nás dožene, ať jsme kdekoliv

24. ledna 2014 v 19:47 | Kamča |  Láska
Téma týdne, které určitě osloví nejednoho z nás. Já mám rozepsané asi tři články na toto téma, jenže k nešťastným událostem, které se staly, se můj záměr v psaní trošku pozměnil. Tak jako životní cesty.

Víte, nebudu vám psát nějaký zamilovaný příběh dvou náctiletých lidí, protože těch tu určitě muselo být plno. Také nebudu tolik využívat nějakých zamilovaných citátů, které se stávají pro svou opotřebovanost kýčovými. Chci vám říct opravdový příběh, který již nachází svého konce. Prosím, nechte si nějaké špatné komentáře pro sebe, umím unést kritiku, ale opravdu je to srdcová záležitost, která hodně bolí.

Tak jako růže přicházejí na svět a vytvářejí si své trny na obranu proti nenechavým lidem a jiným tvorům, přicházíme na svět my. Nejprve jsme netknuti špatnými skutky, maminka nás chová v náručí a nechce nás opustit ani na vteřinu. Miluje nás celým svým srdcem a my prakticky vyrůstáme v jejím obejmutí. Mezi jediné zvuky, které slyšíme, je její krásný smích, když se nás snaží rozesmát, její tlukot srdce, který nás uklidňuje a uspává. Jenže na světě se nedějí jen dobré věci. Ano, ovšem. Láska je všude kolem nás, když cítíme, že náš život nachází konce, většinou se chceme rozloučit s milovanými a omluvit se jim za své činy. Naposledy slyšet jejich hlas. Málokdy někdo před smrtí řekne něco ošklivého. (Což mi připomíná závěrečnou scénu z filmu Zdrojový kód - The source code, kde muž ví, že mu zbývají poslední vteřiny žvota, tak se rozhodne zavolat svému otci, aby se mu omluvil za své chyby, je to velice emotivní film)

Ach, tento rok již počtvrté.. Loučím se s blízkou osobou. Doufám, že všichni, jenž jste opustili tento svět, jste na lepším místě. Faktem je, že tento příběh, který je plný lásky, dnes skončil. Protože osud nás dožene, ať jsme kdekoliv. Tvá duše odchází, tělo zde musíš ponechat, nemůžeš si ho s sebou vzít. Občas si připadám jako ve zlém snu. Opouštějí mě blízké osoby i tvorové, pak už si kladu jen jednu otázku. A kdy přijdu na řadu já?

Drazí, už tedy k tomu příběhu.. Zrodila se jedna osoba, jenž šla po boku hodného muže. Vraťme se v čase. Je 24. prosince roku 2012. Tento už postarší pár kolem 50 let jde popřát krásné svátky mé nejmilovanější babičce. Když se najednou žena skácela k zemi. Nikdo nevěděl, co se děje. Až se zjistilo, že stačí nepatrný pád a rozjede se šílená nemoc, která ničí celý organismus v jejím těle. Jeden drobný pád po ledě a do měsíce byla odkázána na svého manžela a invalidní vozík. Pomáhal jí se vším a nedal na ní dopustit. Vy, jenž si myslíte, že se láska na celý život pozná již po prvním měsíci, co jste spolu, jste na omylu. Musí přijít něco, co vás skutečně zničí a zlomí. A teprve tehdy poznáte, s kým máte tu čest. On s ní zůstal a vždy jí miloval. Moje babička jí v létě pomáhala s rehabilitací v bazéně. Konečně se usmívala a alespoň trošku hýbala. Nemohla totiž pohnout ani rukou, ani prsty, nic. A faktem je, že dnes tento svět na dobro opustila. Je hrozné, že jí lékaři dali asi 6 let a jsou tomu "teprve" dva roky... Měla jsem jí ráda, protože ve svém věku venčila každou chvíli velké pejsky, lítala a běhala po loukách, neustále se smála, chodila do lesa, byla zrlátka hodně aktivní. A najednou si jí někdo vzal.. Je mi doopravdy líto jejího manžela, který při ní stál, staral se o ní, když ani nemohla promluvit, a nyní ji ztratil. Tu, jenž miloval, ctil a i po letech ji viděl jako krásnou bytost. Tomuhle já říkám láska.


Drazí, jak vám jistě došlo, tak se stal v mém životě další zlom. Tento článek je spíše rozloučením s výbornou kamarádkou Hankou. Pokud to někteří dočetli až sem, budu ráda, když zanecháte svůj komentář, nebo se zadíváte i do jiných (starších) článků. Například pokud se někomu podaří najít sérii povídky Tajemná, tak i přestože je to povídka s trochou fantasy, nese s sebou, jak už to tak bývá, lásku. A opět vás prosím. Obejměte ty, které máte rádi, protože pak může nastat z ničeho nic přesně taková zlomová chvíle, kdy vám jen někdo se slzami v očích oznámí, že již nežijí..

Rodíme se nešťastní?

12. ledna 2014 v 19:54 | Kamča |  Psychologie
Brečíme. Když se narodíme, brečíme. Tak se vás ptám. Rodíme se nešťastní? Jako se říká, že někdo se třeba narodil na motorce, na motorce zemřel. Umřeme nešťastní? Tento svět se mi zdá čím dál tím zvrácenější. Lidé řeší čím dál tím větší hlouposti a vážné věci je nechávají chladnými. Ono třeba to, že když už se naučíte žít ve dvou, dýchat pro někoho. Hrozně vás potom bolí, jakmile to skončí. Musíte dýchat zase sami za sebe, žít dál. Každý nádech vás činí nešťastními, protože cítíte to prázdno kolem vás. Ta osoba už tu není. Teď je otázkou, jestli tu vůbec někdy byla. Nebo budete s každým dalším krokem litovat těch špatných, co jste udělali? Je přeci jen hezké žít s někým, být mu oddaný, ale darovat váš život někomu? Někomu, kdo vás potom zklame.. To je celkem zásadní a možná i přehnaná věc. Pokud ten člověk za takový risk doopravdy nestojí.

Když jsem nešťastná.. Třeba teď.. Ptám se sama sebe, jestli to bude trvat věčně. Když jsem se narodila, první, co mi bylo řečeno, bylo, že jsem ošklivá. Od té doby si s sebou nesu mnoho bolesti, protože ačkoliv jsem to já nevnímala, co by novorozeně, tak uvnitř sebe mám jisté ublížení. A mám strach, že jedním z mých hlavních úkolů na tomto světě je ten, že budu nešťastná. Já vím, není to moc optimistické na to, že se snažím všechny něčím motivovat. Našla jsem v sobě takový skrytý "dar", který mě asi jednou zabije. Když se někdo kolem mě trápí, dokážu jeho bolest přetáhnout na sebe takovým způsobem, že on už bolest necítí a je šťastný a konečně znovu připravený žít. A co já? Umírám si tady v depresích, jaký je život pes. A takový asi bude můj úděl. Protože jsem se narodila nešťastná.. Tak neobrátím kartu z rubu na líc a radši si nešťastná zůstanu.. Ale proč? Bože, proč? Vždyť je to tak zbytečné. Karta i mince má rub i líc. Horší a lepší stranu. Tak to všechno můžeme otočit, ne?


Drazí, odpusťte můj zmatený článek. Sama jsem zmatená a snažím se znovu najít. Už jsem zdrcená. Dnes to byly jen samé nedorozumění, hádky. A především poslední dny.. Pláč. A ono nejde být nešťastný věčně. Nejde to, prostě ne! Já když například brečím pár hodin, tak pak mám hroznou chuť se smát. A naopak. Jakmile jsem veselá třeba celý den, přijdou pak velké deprese. Psychika je zvrácená, co? Řekněte mi tedy svůj názor. Myslíte si, že je dobré to v sobě dusit a neotočit tu kartu? Ani se nepokusit? Možná se vážně rodíme nešťastní.

Proklínám...

10. ledna 2014 v 17:22 | Kamča |  Psychologie
Stojím před prahem bytu. Vím, co přijde, ale nevím, jestli jsem na to přpravená. Nádech, výdech. Otevírám dveře, které se stávají bránou do nového života. Klíč, který mi slouží k jejich odemknutí, padá na zem. Ozve se malé cinknutí. Je to zpomalený závěr jako z filmu. Všude je prázdno. Tak takhle si lidé připadají, když vchází do prázdného bytu. Udělám pár kroků, ale najednou se nemohu pohnout. Všechny ty zdi, ta krásná dřevěná podlaha. Vše mi připomíná Tebe. Jak krásně jsme to spolu budovali. A teď jsi pryč.

Procházím chodbou, procházím pokojem.
Dotýkám se zdí, chci být zpátky s úsměvem.
Lásko, kde jsi? Nejde zadržet slzy,
když vím, že jsi odešel tak brzy.

Dívám se znovu na všechny ty zdi, které jsme spolu natíraly na nejrůznější barvy. Nejen prázdná bílá. I když pokoj se teď prázdným stal. Je mi smutno. A teď.. Přicházejí poslední dveře, které za sebou skrývají asi tu největší bolest. Ložnice. Pomalu je otvírám a nemohu neplakat. Vidím to jako včera. Byli jsme tady spolu a žili svůj život v tomhle malém, leč krásném bytě. Vzpomínáš? Tahle krabice plná dopisů, které jsi mi psal. Četla jsem je tisíckrát, pořád dokola. Zvláště když jsi mě opustil. I když si na to pořádně netroufám. Strašně mě to mrzí, miláčku. Neměl jsi to být Ty, kdo odešel. Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat. Člověk si velmi snadno sáhne na dno, ale musí se rvát. A pak s hrdostí vstát. Jenže vstát už musí sám. Tak proč to nejde tak snadno, jako se to říká?

Proklínám ten den, kdy jsi odešel. Ani sis nezbalil věci, prostě jsi šel. Já vím, nemůžu za to. A Ty už vůbec ne. Ale navždy toho budu litovat. Když jsem poprvé otevřela dveře našeho bytu, viděla jsem ten zamilovaný pár, který si užíval radostné chvilky v kuchyni. Jakmile jsem procházela naše pokoje, viděla jsem vše, co jsme spolu zažili. Ty naše romantické večeře ve vaně, kdy nám tam ovoce kolikrát spadlo a házeli jsme ho po sobě. To víno, které jsme si dávali u našich oblíbených romantických filmů, zatímco vedle televize krásně kvetla růže, kterou jsi mi dal. Teď jen uvadá. Všechny jsou suché, že by se mohly rozsypat v prach. Tak jako Ty. Nemůžu to zastavit. Ačkoliv jsem viděla ten pobláznený a šťastný pár, teď, když se do našeho bytu dívám, vidím ten den, který to všechno změnil. Den bez jediné hádky, den, který se stal tak mocným v mém životě.

Omdlela jsem Ti v kuchyni. Byl jsi zrovna na cestě domů. Měl jsi v rukách krásnou květinu, kterou jsi mi nesl. Jsem snad prokletá? Ach, lásko. Otevřel jsi dveře od našeho bytu a našel mě. Rychle jsi upustil květinu na zem a v náručí se mnou běžel do auta. Kdo mohl vědět, že to povede k tomuhle. Možná jsem byla Tvý prokletí. Jel jsi rychle, aby jsi zachránil mě, i malého, který byl uvnitř. V jeden moment se nám čas zastavil. Byl jsi mi nejvěrnějším přítelem, prosím, odpusť. Nechápu, že jsem tu nehodu přežila. A asi by bylo lepší kdyby ne. Jenže musím bojovat, kvůli malému. Zaslouží si krásnou budoucnost. Děláme to přece pro něj, ne?

A teď už jsme s malým pěkně doma. Jmenuje se po Tobě. A je Ti hrozně podobný. Bojím se dne, až se zeptá, kde je tatínek. A já mu budu muset říct, že tatínek se nikdy nevrátí. Obětoval jsi pro nás život, ale je těžké v něm být bez Tebe. Víš.. Často brečím. Stýská se mi. V noci mi je zima, schází mi Tvé teplé obejmutí. Schází mi to, jak jsi mě po ránu hladil po tváři a hrál sis s mým pramínkem vlasů, dokud jsem se neusmála a neotevřela oči. Schází mi to, jak jsme se smáli. Pořád jen brečím a vzpomínám. Ten víkend na horách, který jsme zažili, než jsem otěhotněla. Byl to jeden z nejkrásnějších momentů. Byli jsme tam spolu a vše nám leželo u nohou. Mnozí se ptali, jestli toho lituji. Jestli lituji toho, že jsem s Tebou byla, utvořila tyhle vzpomínky, které mě teď ničí a zároveň tahají na břeh. Díky téhle otázce jsem si uvědomila, že jsem ráda. Ale je mi líto toho, že těch chvil nebude víc. Ach, drahý. Vím, že tu pro nás budeš navždy. Že až Tě maličký bude potřebovat, bude vědět, kde je Tvůj hrob. Bude vědět, kde jsi. Řeknu mu, že jedna z hvězd na neb jsi Ty. Nebude vědět která, tak bude milovat všechny stejně. Bude mít víc, než mají někteří lidé. Budou mu patřit všehny hvězdy a nebesa, protože bude věřit, ža tam jsi Ty. Vím, že zůstaneš s námi. Cítím Tě tu. Ale hrozně se bojím, co bude dál. Co když se jednou probudím a už Tě tu neucítím? Už tu.. Nebudeš?


Drazí, vím, že ačkoliv je Téma Týdne psychologie, tak jsem ho v tomto článku moc nezmínila. Proto vám dopíšu nějaký ten závěr, kde vám to maličko objasním. Původně jsem chtěla psát o sexuálních úchylkách (ano, opravdu - a také to za chvíli udělám), ale nějak mi při písničce Proklínám od Janka Ledeckého nešel pod ruku ten satirický článek, proto jsem psala to, co mi bylo dáno. Příběh úžasného mladého manželského páru, který utrpěl vážnou ztrátu. Muž zahynul při záchraně své těhotné manželky. Každý den jí nosil růže, když byla nemocná, nosil jich klidně desítky. Dělal jí čaj, zábaly. I když jí to třeba neslušelo, vypadala hrozně, tak jí dokázal říct, jak jí miluje, že je nádherná, že pociťuje nestkutečný vděk, že má takové štěstí. A to je ono, drazí přátelé. Vděčnost, úcta, láska, věrnost. To všechno je v životě hrozně potřebné. Znám skutečný příběh jedné ženy, která navštívila mého známého psychologa. Její snoubenec zahynul pár týdnů před svatbou. Ona celé sezení jen plakala. Když už to vypadalo, že se usměje, začala plakat ještě víc. On se jí zeptal, proč pláče nyní. A ona mu řekla, že si vzpomněla na krásný víkend na horách. Zeptal se tedy, zda toho lituje. A ona se poprvé usmála a řekla, že jediné, čeho lituje, je to, že takových chvil nebylo víc. Tehdy si člověk uvědomí, jak moc druhého miluje. Proto mi připadá zbytečné se rozcházet, než hledat řešení. Ano, mnohdy se vám to může jevit jako snazší volba, ale není. A nakonec přinese daleko více bolesti. Kolik zmařených lidských životů je díky tomu, že to někdo vzdal a ukončil příliš brzy? Můj kamarád tahal z auta (které téměř projelo stromem) mladého 19 letého chlapce. Zabil se kvůli dívce. Snažil se ho zachránit, ale bohužel už bylo pozdě. Proto vás prosím. A ne poprvé. Řekněte druhým, co cítíte. Řekněte, že je máte rádi. Nespěchejte se životem, je na něj dost času. Obejměte toho, kdo to potřebuje, utěšte nemocné. Hlavně nikoho nezraňujte. Kolikrát si říkáte, že nechcete, aby lidem, jenž máte rád, někdo ubližoval. A pak si uvědomíte, že nejvíce jim ubližujete vy sami. To pak hodně bolí a hodně litujete. Tak promluvte a začněte žít. :)

Psychologické skvosty II.

8. ledna 2014 v 21:41 | Kamča |  Psychologické skvosty
2. kapitola - "Všem mrtvým"
Tak jak už jsem na začátku první kapitoly zmínila, dopis bych nepsala živým. Tady máte rozluštění proč. Možná, že jste ho hledali a třeba i našli v minulé kapitole, ale tady vám to možná bude ještě o krůček jasnější.
Víte, nemusíte knihu číst, řádek po řádku, přesně podle číslování kapitol. Myslíte si, že pokud knihu přečtete "První kapitola, poslední kapitola, třetí kapitola, pátá kapitola, druhá kapitola" a tak dále, že se něco změní? Pokud by to byl příběh, kde hledáte vraha a vy byste skočili z první a druhé kapitoly na poslední, ani se nic nestane. Zjistíte jméno vraha, ale proč zjistíte, až si zase vyberete nějakou kapitolu předtím.
"Nikdy nic nejde podle plánu, a když ano, tak se někde stala chyba."
Ano, dopis je osobnější než "textovka", ale přeci jen psát textovky zvládne každý a dopis napíše asi také. Napsat tohle dokáže každý, ale pouze živému. Kdo z vás psal dopisy mrtvým? Já bych psala všem, o koho jsem přišla, i o koho přišli ostatní, pro mě třeba neznámí lidé. Proč by ne? Napište živému člověku "Ahoj, sejdeme se?" a napište tohle mrtvému. To asi jen tak nepůjde.
Jenom z vlastní lenosti či neosobnosti ztrácíte přátele!
Při nejhorším jste někteří až tak neosobní, že si píšete přes sociální sítě. Každý člověk je žárlivý. Třeba jen když vidí, že se u jeho přítelkyně/jejího přítele objevil dopis, tudíž je ona/on něčí adresát. Nejironičtějším faktem na žárlivosti je ten, že existuje mnoho knih na toto téma, ale zřídka kdy si je přečte právě ten žárlivec. Obvykle je čte partner, který je v zajetí a obětí žárlivosti.
Ale řekněme si, proč ta žárlivost vzniká, ačkoliv jde o obyčejnou zprávu. On se stal adresátem, protože vy jste ho adresátem neudělali, proto si i on našel svého adresáta, Vy jste toho nebyli schopni.
Napište tomu, koho máte rádi, nebo ho milujete, konečně něco jiného než zprávu.
Nenabádám vás k tomu hned teď, začít psát dopisy, ale nabádám vás k tomu, abyste konečně otevřeli oči a nepřipravili se zbytečně o zážitky.

Přiznávám, že já teď sedím u počítače a tohle všechno převádím do textu. Ale jaká to bude paráda, až tohle všechno budu mít napsané. Nepřemýšlím hodiny nad větou, já prostě ťukám do klávesnice, koukám všude kolem, nemyslím ani na to co píši, nesoustředím se, ale přes to - to dokážu. Dokáže to spousta lidí, co si budeme namlouvat, ale píší dopisy? Nebo jsou to pouhé "kancelářské krysy"?Tady opravdu nejde o to psát dopis, ale jde o to dát druhým šanci.
Pokud se stanete adresátem, berte za to zodpovědnost, tak jako byste se stal rodičem.
Možná jste četli na pohřbu nějaký text, četli jste dopis na rozloučenou. I kdyby to byl pouhý verš, rozloučili jste se.
Ale po pár měsících se na ty verše a dopisy zapomene, už nikdy mu nenapíšete, i když se vám zasteskne.
Sedněte si a řekněte, co pro vás znamenal nebo znamená stále. City se nedají vymazat, ačkoliv bychom to měli někdy o mnoho jednodušší. Víte, on vás vlastně má navést do správných kolejí. Nejsem to já, možná je to někdo kolem vás, kdo žije. Ale je to dost možná on. Ten, co už nežije. Spousta lidí je smutných, když se tohle stane, ale to je vše, zastesknou si občas, ale nenapíší mu. Když chcete být adresátem, pište někomu živému, u koho víte, že vám odepíše. Chcete-li, ale něco poznat, pochopit, pište mrtvému, i když víte, že vám asi nepřijde obálka s dopisem, jak se ta daná osoba má. Přijde vám něco jiného, co možná bude znamenat mnohem víc. Zkuste napsat dopis mrtvému. Přichází první problém: nemáte jeho adresu. Proto by vám mělo dojít, jak je důležité mít ty přátele (nejlépe i partnerský vztah), co ještě žijí. Jim napsat můžete kdykoli. Mrtví vám přinesou něco jako znamení. Vím, že na tohle spousta lidí nevěří, spousta lidí, ale také řekne "To je zázrak!". I když nejsme věřící, můžeme věřit v to, že nám odpoví.
Neposílejte dopisy do nebe, do pekel, ale pošlete dopis v sobě samém.
Zní vám to jako blbost? Tak si sedněte, zavřete oči a představte si nejen, jak píšete dopis tomu, kdo už nežije, ale i jak ho odesíláte. Třeba ho poproste o radu, o zázrak, uvidíte, pokud vás váš mrtvý přítel vyslyší, možná vám nějaký zázrak sešle. On již je na onom místě, on může hýbat našimi životy, kdežto my ne. My jsme pouhé loutky, dokud se nenaučíme být šťastní s člověkem, kterého milujeme a ctíme. Být šťastný sám se sebou je krok druhý, ke kterému nám může pomoci pouze životní partner. Teď to nevypadá, že vás učím posílat dopisy, ale využívat mrtvé, ani tak to není. Opravdu.
Každá začínající kapitola (i kapitola Vašeho života, i kapitola knih) musí skončit, jako kdyby zavírala celý ten příběh, někdy je na pokračování, ale vždy má svůj konec. Pouze pravá láska končí smrtí. Nikoliv rozchodem.
Odesílatel neznámý.
Drazí, možná úplně nerozumíte, co má tento článek znamenat. Abych vám ihned ukázala souvislost, klikněte na tlačítko v menu - Psychologické skvosty ZDE. Je to rudě napsané. Tam najdete první kapitolu tohoto výtvoru. Něco málo k tomu, než začnete kritizovat nesrozumitelnost. Napsala jsem to ve 12-13 letech za 8 hodin (včetně oběda, filmů, apod.). Byl to jeden nápad a nerozmýšlela jsem dlouho nad tím, co napíši. Zkrátka jsem místo slov dávala činy. Co jsem tímto "dopisem" chtěla říct je, že každý by si měl uvědomit, že má některé lidi ve svém životě, které může kdykoliv ztratit. Mně samotné se to stalo a to vědomí, že už je pozdě, že jsem promarnila šanci, je přeci jen kruté, byť zasloužilé. Proto vás všechny žádám, abyste se rozhlédli kolem sebe a začali jednat. Ano, jednou z mých rad je, abyste se rozloučili s minulostí. Například se zemželou osobou. Zkuste si zavřít oči a jen si představit, jak jste sami uprostřed místnosti. Nejsou zde žádná okna, ani dveře. Jen židle uprostřed pokoje, na které jste vy. Najednou přichází ona osoba, které jste něco nestihli říct. A vy jí najednou řeknete vše od plic. Jak moc jí nenávidíte za to, že odešla. Jak moc byste si přáli něčí smrt (nejspíše svou vlastní). Ale zároveň jak ji milujete, jak moc vám schází, že život bez ní došel k velkým změnám. Tuto metodu jsem popisovala již v jednom ze svých článků, můžete si to přečíst ZDE. Mé poslední rozloučení je takové, že stojí za to být hodný a vlídný k ostatním. Ovšem, žárlivost je v každém z nás. Je to jeden z nejpřirozenějších pocitů, co se lásky týče. Už od mala jsme žárlili na mladší/starší sourozence, na to, že děti mají hračku, kterou my nemáme. Často se to pojilo i se závistí. Víte, co se týče žárlivosti.. Tohle je čistě polemika o tom, že vaše drahá polovička se stane adresátem dopisu někoho jiného. Je jasné, že budete žárlit. Ale daleko lepší řešení je se zamyslet. Udělali jste jí v poslední době adresátem radosti vy? Nebo jste to vlastně ještě pořádně neduělali? Nemůžete čekat, že se bez toho obejde. Nebuďte ješitní a egocentričtí, je mi jasné, že tady jde o to, že vy žárlíte a on jí nemá co psát, ale vemte to z té rozumnější stránky a raději jí dokažte, že i vy jí učiníte šťastnou. Ba dokonce ještě šťastnější. Všem vám přeji mnoho úspěchů při poznávání vlastních chyb (ale hlavně jejich uznání), hodně lásky v úžasných vztazích bez zbytečných hádek a žárlivostí, ale hlavně nezapomínejte, že pokud chcete, aby tu druzí byli pro vás, musíte tu i vy být pro ně. :)

Zmocnění strachem

6. ledna 2014 v 18:56 | Kamča |  Psychologie
Lidé jsou zmocnění strachem. Ptáte se proč? Od dětství nás totiž něčím děsí. Říkají nám, co nemáme dělat, protože.. Neustále se nás zmocňoval strach, že uděláme něco špatně a rodiče se budou zlobit. Že dojde na druhou část věty "protože..." To všechno nám nabourává psychiku až do dospělosti. Kolikrát si myslím, že to může za některé naše fóbie. Například strach z pavouků. Máte ho vy? A co vaše matka? Ale to je jen taková úvaha. :) Je mi jasné, že zde bude možná někdo nesouhlasit. Jsou to jen myšlenky.

Ale zamyslete se. Nikdy vás doma nestrašili peklem? Nikdy? Mě vlastně ne. Mně máma říkala, že mě dá na převýchovů k cikánům. (Ona je rasistka, já ne) Což je možná vtipná výhrůžka, ale platila na mě. Dokud jsem se nezačala ptát, kdo to vlastně ti cikáni jsou. Ale zpátky k tématu. :) Tímto chci jen říct, že jsem zastánce Sigmunda Freuda v jeho (vlastně potvrzených) teoriích o tom, že psychosomatické potíže jsou vlastně psychickým, nikoliv organismu, problémem. Zároveň to navazuje na psychoanalýzu, která dokáže odhalit mnoho. Mnoho příčin psychosomatických problémů. Vše si neseme (alespoň značnou většinu) z dětství. Ovšem z předvědomí se nám dostane do nevědomí nějaká ta část. Jenže nás mozek nechce moc trápit, tak ty špatné události drží pod zámkem. Prý je to tak lepší. Jenže pak za život budeme v situaci, která pro nás bude daleko horší, než by byla za jiných okolností. A to jen proto, že si to naše psychika v dětství vytěsnila. Těmito problémy se zabývá také kniha Psychodynamická psychoterapie, která říká, že člověk má 3 základní reakce (nebo chcete-li 3 základní možnosti pohledu na konflikt). Kolikrát se dostanete při řešení jednoduchého problému hluboko do mysli, až zjistíte, že to pochází z dětství. Například možnosti, které při konfliktu máte v hlavě, jsou: přání, strach a obrana. Pochopitelně se ze strachu, že by se přání nenaplnilo, bráníte. Obrana může být jakákoli. Utíkáte od tématu, kritiziujete sami sebe, apod.

Psychologie je velice zajímavá věc. Chtěla bych jí jednou studovat. (Vlastně za rok) To bych s vámi právě probrala klinickou psychologii. No, to je největší poznatek, jaký jsem si ze včerejšího učení psychologie do školy naučila. Takže tím svůj článek zakončím. Doufám, že své strachy překonáte a nebudete muset skončit v rukách nějakého jiného jedince.

Dlouhá noc

6. ledna 2014 v 17:56 | Kamča |  Psychologie
Každá noc bez Tebe je dlouhá,
hodiny psychologie, jsi má touha.
Říkají, že nesmím Tě chtít.
Stejně o Tobě tajně v noci sním.

Čím kratší doba k odsouzení,
tím delší doba samoty a osamění.
Upadám do temnoty,
Vytáhneš mne jenom Ty.

Na Tebe čekám,
neustále Tě hledám.
Zavřu oči a vidím Tě všude kolem sebe.
Když otevřu je, realita mi uniká.
Nejsem to já, kdo je u Tebe.

Moje psychika si se mnou hraje hru těžkou,
život je pošetilý boj,
nikdy nevím, zda budu poraženou.

Prosím, lásko,
zastav se na chvíli.
Počkej, bráško,
lehce Tě políbím.

A zase přichází noc.
Je tak dlouhá,
tak temná.
na Tebe čekám,
marně inspiraci hledám.

Jsi můj,
ale přeci mi nepatříš.
Jsem Tvá,
ale přeci nejsme ničí.


Drazí, tento článek jsem přiřadila k Tématu Týdne: Psychologie velice horlivě. Právě psychologii se celé dny učím, abych zvládla zkoušku, která se stejně o týden odkládá. Chci vám říct, že naučit se na ten test je velice těžké. Celé dny mám mysl zaslepenou, srdce přestává tlouct. Mám jen chladný a svíravý pocit, že jsem na špatném místě. Že bych měla být jinde. Teplo dvou nahých těl pod peřinou. Teplo lásky, která tam vzniká. To mi schází k tomu, abych usnula jako utahané dítko po dlouhém dni. Doufám, že vám všem se daří víc. Já dokáži svou psychiku ovládat poměrně dobře, vymažu si věci, které vymazat z mysli chci (a nejen v REM spánku). Jenže tohle. On je král mých dnů, mých nocí princ. Chci ho na chvilku z hlavy dostat, ale nejde to. Asi to nejde proto, že nejsem královnou psychologie. Své vlastní mysli. On do ní patří. Nehraje si se mnou podlou hru, jako to dělá většina lidí. Zaslouží si místo v srdci i v mysli. Pro jeho úsměv to dělám. Má zkouška z psychologie je drobná a nicotná oproti jeho vysokoškolským zkouškám. Ale ta nejtěžší je odloučení. Vám všem, kdo právě procházíte nějakým těžkým obdobím přeji hodně štěstí, abyste vše překonali s hlavou hrdě k nebesům. Máte to ve svých rukách, v ničích jiných. Můj sen je, aby se zastavil na chvíli, abych ho mohla ještě políbit. Jenže pak se to vše rychle rozplyne a jsem zase sama, dokud noc nepomine. (Ano, i věty se mi nějak samy skládají do veršů) Děkuji za přečtení tohoto poetického článku a budu ráda, když zanecháte komentář. Přeci jen, když už si dáte tu práci to přečíst. :) Možná to úplně do psychologie nebude zapadat, ale pravdou je, že psychologie je v každém z nás a každý jí vidí jinak.

Tančím sama

4. ledna 2014 v 19:12 | Kamča |  Inspirace
Zdravím, drazí přátelé. :)

Miluji toto téma, tudíž sama nechápu, že píši teprve druhý článek. Musím to napravit. :) Chci říct, že pro mnoho z nás se inspirace skrývá někde jinde, v něčem jiném. Každý jí také vidí jinak. Nejspíše v tom je její kouzlo. Řekla bych, že některé věci jsou vzácné právě pro svou pomíjivost. A krása na tom není o moc jinak. Stejně tak inspirace. Pomalu se mi inspirace vytrácí a mám spíše touhu být někde jinde. Ach, kdy už budu mít vlastní teleport? Ale zpátky k věci. :)

Připadá mi, že kolikrát tančím sama, někdo jiný tančí sám. Lidé jsou andělé, bohužel mají vadu na kráse. Mají pouze jedno křídlo. A aby mohli vzlétnout, musí se obejmout. Proto jsem toho názoru, že pokud máte někoho, kdo je osamělý, jděte za ním. Dva osamělí lidé nejsou společně nikdy osamělí, no ne? Tudíž už ona netančí sama a on netančí sám.

Víte, bylo zde nedávno celkem dost krušné období. Kvůli šikaně. Natočila jsem video, které bylo inspirováno slečnou Amandou Todd. Bohužel lidé, kteří mě tak nenávidí, toto video odevzdali zástupkyni ředitele, ta to odevzdala policii. No vidíte, co všechno zmůže jedno pouhé volání o pomoc. Pokud byste ovšem měli o toto video zájem.. Musím si pečlivě rozmyslet, zda-li ho ještě někdy zveřejním.. Ale na druhou stranu mám dobrou zprávu! Nevzdávám se. Naopak bych ráda inspirovala ostatní mým druhým videem. (A ano, opět se vracím k točení videí) Může to být inspirující pro ty, kteří se chovají bezohledně k ostatním. Nikdy nevíte, co se tomu človíčku děje. Například ho mužou doma týrat. A vy jen přikládáte polínka do ohně. Ale také chci být pomocnou rukou a nadějí pro ty, kteří to potřebují. Velice ráda bych vás tímto inspirovaným videem poprosila, abyste mi napsali do zpráv. Můžete mi napsat do zpráv na mém YT channelu (kliknutím se vám zobrazí), FB stránce (opět stačí kliknout). Můžete zde zanechat komentář, zeptat se na ASK.FM. Také přikládám mail (kamca-g@seznam.cz), kdyby mi chtěl někdo důvěrně napsat. Ráda bych vám všem totiž pomohla. Vždy se najde nějaká inspirace, která vám dokáže, že život může být lepší. Že to všechno jde. Nikdy není pozdě cokoliv změnit.

Zde je ono nové video. Titulky do české verze budou. Ale snažila jsem se to psát jednoduchou angličtinou, tak kdyby někdo měl zájem o malé opakování (před návratem do školy), může se to pokusit rozlouskat. :) Sem tam se možná najde nějaká chybička, ale myslím si, že to v tomto případě není podstatné.


Vím, že tento článek je možná zmatený. Je spíše z části takový informativní. Vracela jsem se k němu v průběhu celého dne, kdy jsem se učila psychologii a vymýšlela jedno ze svých následujících videí (cover písničky Almost Lover od Fine Frenzy). Doufám, že se vám i přes to líbil. :) Snad už bude video přístupné tak, že neskončím u psycholožky na několik hodin. Prošla jsem si anorexií, zemřel mi kamarád v denmých narozenin. Znásilnili mě. Byla toho spousta. Můj otec mě týral, nenáviděl mě za to, že jsem malá holčička, že nejsem druhý syn (se kterým měla jí tmáma původně na potrat). Je toho spousta. Ztratila jsem bytost, která mi byla nejvěrnější, nejoddanější a nejbližší. A to vše za jeden rok. Následně mě spolužák na střední uhodil do hlavy. Měla jsem zlomený nos, otřes mozku a páteř v takovém stavu, že prý stačilo půl centimetru a poranila se mi mícha. Jenže žiji. Dýchám, bojuji. Ano, pokusila jsem se zabít, ale došlo mi, že jsou zde lidé, kteří by to nechtěli. Ačkoliv si myslíme, že si saháme na dno, že s námi nikdo není. Tak jsou. Jen my jsme zaslepeni. Proto vám slibuji, že já tu pro vás jsem. Kdykoliv mi můžete napsat. Snad už budou deprese všech lidí pryč. Nyní mám úžasného přátele (na naše fotky se můžete podívat ZDE). Myslím, že je velice důležité najít si někoho, kdo vám bude inspirací. Nemusí to vlastně být bytost, může to být hudba, kresba, cokoliv. I pojídání hoddogů, chcete-li. :) Zkrátka je důležité se nevzdat při první překážce. Lidé utíkají před pravdou, skrývají se před sebou samými, místo toho, aby našli inspiraci k životu. Doufám, že tohle video a můj životní příběh dodá někomu energii začít se svým životem něco dělat. Přeci jen nikdy není pozdě cokoliv změnit.

Život za mřížemi

1. ledna 2014 v 17:46 | Kamča |  Inspirace
Nastává den, který není o moc jiný, než byl den předchozí. Stále jen sedím za mřížemi a koukám ven. Lidé chodí okolo a prohlížejí si nás jako nějaký kus majetku. Jako vystavené zboží. Rozhodují se, koho z nás propustí. Komu dovolí ochutnat svobodu. Jenže ona i ta svoboda něco stojí. Musíme se snažit zapůsobit, jakmile si nás vyberou a dají nám ji, musíme se pořád snažit. Aby nás opět neodložili jako použité zboží. Sem tam projde dítě s rodiči, které by si nejraději vzalo nás všechny. Jenže můžeme si někdy vybrat i my?

Po dlouhé noci přichází den, který je pro lidi nějak zvláštně okouzlující. Štědrý den. Prý na sebe mají být dnes všichni hodní, být spolu jako rodina. Je to zvláštní svět. Celý rok na sebe nepromluví a kouzlo tohoto dne spočívá v tom, že jsou všichni spolu. Nepřipadá vám to trošku jako pošetilá hra, moji přátelé? Dělat jeden den v roce všechno okouzlujícím? Přikládat věcem, které jsou jindy naprosto běžnými malichernostmi, velký význam? Je to zvláštní. Konečně i já pociťuji kouzlo tohoto dne. Je zde strašně moc lidí. Jsou jich stovky. Všichni přivezli jídlo, abychom celý rok žili. Jenže my žijeme i jindy. Tak proč jen v jeden určitý den? Všichni kolem nás chodí a zamlovaně se usmívají. Dělají dobrý skutek, který je vlastně sobecký. Pro své vlastní ukojení potřeb. Chtějí mít pocit, že udělali něco dobrého, aby pak oni byli šťastní. Je to sobecké. Ale lepší dobré skutky, které jsou sobecké, než žádné. Sedím za mřížemi a vyhlížím, zda-li si mě někdo vezme. Když už je ten kouzelný den Vánoc. Nevzal. Všichni jen chodí kolem mých mříží a říkají "sedni, lehni, dej pac". Copak jsem cvičená opice? Nevím, v čem jsem jiný, že oni mi mohou rozkazovat, co mám dělat. Ani je neznám. Ano, svého pána bych poslouchal, činil ho šťastným, aby mě měl rád a neodložil mě u silnice, jako to udělal ten předchozí. Jenže tohle jsou lidé, kteří na nás koukají jako na zvířata v ZOO. Myslí si, že nám nic neschází, že jsme tam spokojení, že nám dali jídlo. Jenže my tu nejsme jako v ZOO. My hledáme domov.

Nastává opět jeden z nekonečných večerů, kdy si nemám pořádně ani kde ustlat. Po celé kleci mám naházené piškoty, protože si lidé mysleli, že mi tím udělají radost. Ano, prvních pár jsem s radostí hltal, jenže kilo? Zacházejí s námi jako s kusem masa. Hází po nás jídlem, místo toho, aby si nás vážili. A přitom říkají, že alespoň jeden den v roce si váží všeho a všech. Ale tento přístup tomu neodpovídá. Nejlepším řešením by bylo, kdybychom si role prohodili. Oni by byli za mřížemi a my si to zkusili k nim. Co by na to asi řekli pak? Víte.. Celý den tady jen stojím opřený o zábradlí mříží a čekám, až si mě někdo vezme. Až mě někdo bude milovat. Nejsem věrný tomu, kdo mi dává jídlo, ale lásku a domov. Právě kolem prošla rodinka a já vrtěl ocasem a mohl se přetrhnout, aby si mě vybrali. A zase jen sklesle hledím dál. Nevybrali si mě. Asi nejsem dostatečně krásný, chytrý. Jenže vztah není o těchto povrních věcech. Je to pouto, které se zakládá na společné důvěře, na lásce, na tom, že vás ten druhý nikdy nezklame, ale ocení. Že vás vítá ve dveřích, když se vracíte z práce, ačkoliv jste ho třeba zapomněli ráno nakrmit. Domove, sladký domove.


Drazí, tento článek jsem chtěla napsat už k předchozímu Tématu týdne: 2013. Jenže tohle téma se mi líbí daleko více. Návštěva psího útulku, odkud jsem si sama kdysi vzala pejska, v den Vánoc se mi stala inspirací. Zamýšlela jsem se nad tím dlouho. Lidé jsou bezcitní, ale jakmile projeví cit, někdy bývá nevyslyšen. Zdá se mi zvláštní, že se máme rádi jednou za rok a přikládáme velkou váhu naprosto normálním věcem. Kéž by lidé byli štědří a tak laskaví po celý rok. Přeji Vám do Nového roku jen dobré, hodně lásky, štěstí. A buďte šťastní, hodní na sebe. :)

Vaše Kamča