Listopad 2013

Zrození III.

26. listopadu 2013 v 21:12 | Kamča |  Provokace

Lež

A tak pokračoval malý chlapec svou cestou dál. A šel a šel a šel. Až jednou potkal osobu, která nebyla ani bílá, ani černá. Jednou byla taková, podruhé jiná. Nic nechápal. Jednou mu řekla, že je hezký, podruhé ho zkritizovala. Co byla zač? V malém chlapci nyní nekonečně plynuly myšlenky, které nestačil řešit.

"Co to děláš? Proč.. Proč říkáš, že tamhleten pták je vrabčák.. A za chvíli je z toho sova.. Pak sokol.. A potom orel? Myslel jsem, že malý pták je vrabčák.. Je to všechno nějaké veliké.." nechápavě usoudil chlapec..

Osoba se na něj tázavě podívala. "To je přesně to, co dělám. Lžu! Lžu lidem, lžu sám sobě. Nic jiného nedělám. Jen lžu.". Chlapec tato slova stále ještě neznal, tudíž mu to musela ona osoba vysvětlit. Neznal rozdíl mezi pravdou a lží. Jenže pak mu došla ona první věta při seznámení. Že neustále lže.

"Pane. Vy jste tenkrát mluvil pravdu?" otázal se chlapec. "Tenkrát? Já NIKDY neříkám pravdu! Já jen lžu a lžu a lžu." zabručel muž mezi vousy. "Ovšem, ale.. Teď to děláte zase! Říkáte, že lžete.. Ale to zní jako pravda.. Takže nelžete pořád!" začal mu vysvětlovat chlapec, jenž ztrácel nervy.

"No... To jsem taky lhal" odvětil muž a nenechal se rozhodit tím, že byl nachytán při opaku. "Hmm.. Takže lžete o tom, že lžete.. Jenže mluvíte pravdu?" začal o tom uvažovat chlapec, až se do toho úplně zamotal jako do klubka nití. Posadil se na zem, možná spadl, jak s ním myšlenky lomcovaly. Monžá jen zavrávoral a neustál to.

Odcházel od osoby, která věděla, že lže. Že ji ještě jednou ve svém životě potká. Nejméně jednou totiž zalže. Umí to. Dobře ho to naučil. Jen myšlenky malého chlapce byly prazvláštní..

Proč lidé lžou? Proč mluví pravdu? Co jsou vlastně zač? Proč nás opouštějí.. Jsem malý ve velkém světě. Jsem velký v malém světě. Lžu. Nebo je to pravda? Nic nechápu..



Důvodem, proč jsem se pustila do této několikadílné povídky je, že je zde přítomnost i mladších blogerů a čtenářů. Sama mám menší sestřenku a ráda bych jí to asi i věnovala. Věnovala bych to i svým budoucím dětem, vlastně všem, kdo tohle čte. Hledejte v tom skrytou pravdu a ona vám pomůže najít cestu ke spasení. K vašemu lepšímu já. Nebo v tom hledejte chyby, protože to je pohádka. Zkrátka se zde malý chlapec setkává s jednotlivými lidskými vlastnostmi, které jsou utvořeny z normálních postav jednotného charakteru. To proto, aby to mohlo být čteno dětem, ale i dospělým. :) Zanechejte mi zde, prosím, své komentáře, abych znala váš názor. Nechci znát pouze počet návštěvníků, ale právě je. :)

Zrození II.

25. listopadu 2013 v 19:33 | Kamča |  Provokace

Pravda

A tak malý chlapec kráčel dál a čekal, co mu život připraví. Až najednou.. Uslyšel prazvláštní zvuky. Zastavil se, chvilku poslouchal, pak se rozhodl to prozkoumat. Objevil u řeky malou dívku, která měla šaty různě otrhané, byla zesláblá. Byla tak štíhlá, že se mu zdála téměř průhledná!

"Kdo jsi?" zeptal se malý chlapec a nejistě se zájmem se posadil vedle ní.
"Jsem pravda" řekla uplakaná holčička. Když si ji prohlížel zblízka, zjistil, že je vlastně úplně celá mokrá. Nejspíše spadla do řeky, myslel si.
"A proč pláčeš?" otázal se chlapec a dal ji ruku na rameno. Snad proto, aby ji tím uklinil. Ona se podívala na něj a pak na tu ruku. "Jmenuji se Pravda. A lidé mě.. Lidé mě vůbec nepoužívají. Kdykoliv řeknu pravdu, je mi líp, jsem silnější a šťastná. Jenže podívej se na mě. Jsem celá mokrá, zesláblá. Mám strach, že již vymírám.." řekla mu maličká slečna a ukazovala na své šaty, jenž na ní velice viditelně plandaly.

"Aha.. A.. Co jsi zač?" řekl chlapec, který vlastně vůbec nevěděl, co je to pravda. Pravda, která se skrývala v dopise jeho maminky. Nevěděl, co je to za pocit. Podívala se na něj a jen pochmurně přikývla.
"Vidíš? Další člověk, který běhá po světě a dokonce ani neví, kdo vlastně jsem!" řekla rozhořčeně. "Nezlob se, já.. Znám zatím jen provokaci" špitl provinile chlapec. Nejspíše se za sebe zastyděl. Ona se usmála a začala se chlapci omlouvat. Nechtěla na něj být zlá, jen je bohužel realitou, že pravda je občas krutá. Postupem času naučila chlapce, co je to pravda. Jaký význam má, když mluvíme pravdu, když jsme upřímní.

Chlapec od ní odcházel a to už věděl, že své sbohem dává naposledy. Že neexistuje žádná jiná možnost, protože co slíbil, to také dodržel. To ho přeci dívka jménem Pravda naučila. Naposledy se otočil do zrcadla své minulosti a kráčel dál. Čekal, co mu přijde do cesty tentokrát. V mysli si sliboval, že bude vždy mluvit pravdu, aby tahle roztomilá holčička nevymřela, jak říkala. Ale nevěděl, co je to vymřít. Jen tušil, že je to něco strašného, co by ji učinilo nešťastnou.

Zrození

25. listopadu 2013 v 17:05 | Kamča |  Provokace
"Byl velice zvláštní den, kdy jsi přišel na tento svět. Byl jsi tak malý chlapec a stále jsi. Nevěděla jsem, co mám dělat, proto jsem musela odejít. Prozkoumávej svět a snad přijdeš na to, že není tak zlý. Že zlé činy z nás ještě nedělají zlé lidi."

Tento úryvek měl malý chlapec v dopisu při jeho narození. Jakmile rostl, začínal více chápat jednotlivá slova, kde vlastně jeho maminka je. A jednou přišel den, kdy se rozhodl vzít život do vlastních rukou. Do té doby neznal nic. Nevěděl, jak to v životě chodí, nevěděl nic. Ale žil. Uměl žít, i když nevěděl jak žít. To bylo kouzlo tohoto dítka.

Jednoho dne se vydal malý chlapec na dlouhou pouť životem. Urazil velkou vzdálenost. Pro nás dospělé je ta vzdálenost asi nepatrná. Rovná se nám jako pár stovek za benzín. Jenže pro něj byl i jeden pouhý krok velkým. Byl malý a vše okolo se zdálo být velké. Jenže zdání klame. A tohle nebylo zdání. Vše bylo doopravdy velké. Když nejsme někým, kdo hýbe světem, je velice těžké vyniknout a udělat jakýkoliv sebemenší krok k tomu, abychom jím byli. Pak jsou tyto kroky velmi vzácné a velké.

První den poznal chlapec jednu velice zajímavou osobu. Jmenovala se Provokace. On tehdy ani toto slovo neznal. Tudíž vůbec nechápal, co ta slečna dělá. Neustále se mu smála, neustále ho něčím provokovala. Jenže on nevěděl, oč se jedná. Jednou se schovávala za stolem a pak na něj vybafla, aby se lekl. Jelikož malý chlapec v životě poznal jen dopis své matky, nevěděl, jestli se má bát, jestli má plakat, zda se má smát. On totiž tyto pocity neznal. Ještě nikdy nepoznal strach, lásku, štěstí, radost a ani smutek. A právě tady jeho pouť začíná.

Dal se se slečnou Provokací do řeči. Slov moc neznal, proto si vystačil pouze s tím, co kde slyšel. Protože hodinové provokování bez reakcí slečnu už unavilo, vysvětlila mu, co to vlastně dělá. Že tohle je provokace, která ho nabádá k nějaké reakci. Tehdy se chlapec usmál a získal na své konto zkušenost - provokaci. Jenže jaký mistr, takový učeň. Provokovali se stejným vtipem, tudíž to ani jednoho nevyvedlo z míry. Musel se malý chlapec opět postavit na nohy a navždy s poděkováním říct této slečně sbohem. Čekala ho přeci ještě dlouhá cesta. Měl poznat vše, co známe my. Měl zřít všechny ty krásy světa, ale i bolesti a strasti nevinných. Protože některé věci nejsou spravedlivé. Ale to on ještě nevěděl...


Tímto článkem bych vám, drazí přátelé, chtěla říct, že opět přicházím s novou povídkou. Jelikož je Téma týdne: Provokace, napadlo mě, že bych mohla udělat opět několika dílnou povídku o malém chlapci který objevuje tento svět. Ukázat vám, kde se skrývá pravda, jak ho vnímají děti. Děti totiž narozdíl od nás mají čistou mysl a čistá srdce. Nevidí ty různé triky a lži, které jsme se postupem času naučili. Tento malý chlapec vám možná připomene Malého prince, který též objevoval svět. Možná to jednou také bude pohádka, kterou můžete přečíst v každém věku a vždy vám dá tisíce různých úhluů pohledů. Možná. Ale to se dozvíme časem. :)

Jedinečný nádech

24. listopadu 2013 v 22:19 | Kamča |  Prsa
Všichni jsme jedineční. Nikdo z nás se nenarodil jako vrah, nikdo z nás se nenarodil jako anděl. Vše, co jsme nyní, jsme vytvořili my sami a naše okolí. To, jak nás vychovávali a vedli k životu, k úctě k druhým lidem, nás vytváří lepšími, ale bohužel mnohdy to z nás dělá i ty horší. Každý byl vychován jinak, ale myslím, že bychom se měli vrátit k našemu prvnímu nádechu. Šel hluboko do plic, protože jsme potřebovali nabrat do prsou všechen vzduch, abychom mohli křičet. Mohli se odlišit od všech ostatních.

Nyní se mnohé dívky snaží odlišit od ostatních právě třeba zmíněným poprsím. Jedna ho má velké, druhá zase pevné. Co na tom záleží? Žádná dívka, ale ani žádný chlapec není dokonalý. Bůh nás nestvořil dokonalé, on nás stvořil neutrální. Lidé se rodí dobří, tak proč nás výchova vede k tomu, že máme být například odtažití vůči jiným konkrétním lidem? Máme být rasisti, máme nenávidět zvířata. To vše jen kvůli tomu, že někdo k tomu vedl naše rodiče? Nebo kvůli tomu, že s tím mají špatnou zkušenost? Ano, špatná zkušenost, také zkušenost. Ale řekněte mi jedno. Rodíme se jako dobří, proč tedy ze sebe děláme zrůdy?

"Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsi se poprvé nadechl. Nikdy nezapomenu na ten krásný sluneční den, kdy jsi udělal první krok, kdy jsi řekl své první slovo. Nikdy nezapomenu." - Tohle chci říct svému budoucímu synovi. Nechci mu říkat o tom, komu se má a nemá vyhýbat. Vůči komu má mít zbytečné předsudky. Tak proč to všechno?

Spousta dívek zde možná píše pubertální články o tom, jak má velká ňadra. Ale proč? Všichni by si měli užívat dětství do poslední sekundy, kdy jim dětství náleží. Pak ho jen skrýt uvnitř a znovu se k němu ve vhodných chvílích vracet.

Jak jsem řekla - Bůh nás nestvořil dokonalé. A víte proč? Každý si může najít jiný důvod, proč nejsme zrozeni k dokonalosti, proč nás Bůh nestvořil doslova k obrazu svému. On nás stvořil neutrální, ale zároveň dobré z jednoho prostého důvodu. Chtěl, abychom se sami dostali k dokonalosti. Bez veškeré povrchnosti, kterou nyní dýcháme místo vzduchu. Chtěl, abychom si našli někoho, pro koho budeme dokonalí, ačkoliv pro jiné nikoliv. Co jiného je hezčí? Dívky, slečny, dámy, ženy.. Vždyť to všechny chcete, toužíte po tom. Tak proč je zde kolem nás takové faleše a divadel, že jsme hrozně dospělé a hrozně sexuchtivé? Existují chlapci, muži, páni, kteří jsou rádi, že se ráno probouzejí vedle ženy, vedle které večer usínali. Že je to stále ona, nikdo jiný. Že si večer nesundavá falešnou masku, tak proč se ji snažíme vytvořit? Stačí jenom jeden čistý nádech do našich plic, aby nám pak čerstvý, ale především nepošpiněný kyslík koloval krví přímo do srdce.


Ano, já vím. Tento článek není možná to, co jste očekávali. Možná nemá dost společného s tím, jaké je téma týdne - prsa. Ale do prsou se nám dere vzduch, který nás drží při životě. Proto si myslím, že je důležité říkat pravdu a neplýtvat vzduchem na lži. Přeci jen - vzduch je pro nás všechny. Dýchají ho hodní, dýchají ho zlí. Stejně tak jako dobří a špatní. Proč tedy brát vzduch těm, kteří nezpůsobují druhým bolest, abychom zalhali lidem, kterým na nás záleží? Važme si raději každého nádechu a výdechu, protože nastane den, kdy budeme potřebovat, aby se do našich plic dostal sebemenšní zlomek kyslíku, jenže to nepůjde. Bude pozdě.

Tak bojujme, dokud není pozdě něco změnit. :)


Domov

3. listopadu 2013 v 10:28 | Kamča |  Originál
Jsi mým domovem,
každé ráno -
budím se s jedním snem.

Domovem není místo,
domovem jsi Ty.
Domovem je světlo,
domovem je naděje,
kterou jsme my.

Jakmile znám správná slova,
která zůstanou Tobě nevyřčena,
jejich duše jsou prázdné
a jejich tváře bezradné.

Ačkoliv se trápím,
nic netrvá věčně.
Bolest nás opustí,
jakmile najdeme klid.

Má duše je bez Tvé prázdná,
nepřeji si žít sama.
Najít Tě právě u svých dveří,
vše Ti odpustíc.