Červenec 2013

Psychologické skvosty I.

8. července 2013 v 18:30 | Kamča |  Psychologické skvosty
Ihned k úvodu bych chtěla říci, že to sem dávám především díky komentáři slečny Date Tree. Její blog.
Také poslední komentář k tomuto souboru - jelikož na konci těchto článků nebude žádný můj popisek ani jiná myšlenka, tak chci říct, že jsem tyto texty začala psát, když mi bylo 13 let. Trvalo mi to 8 hodin, nepsala jsem to neustále, ale za chodu normálního dne. Tudíž jsem si občas zapla film, obědvala a další obvyklé aktivity. Nyní se snažím ty texty doplnit o novější zkušenosti, o lepší poznatky, ale také udělat pár korekcí. Zde tedy máte první kapitolu. :) Znovu podotýkám, že vás to nemá formovat, deformovat, nikterak měnit, pouze to mnohým může ukázat lepší cestu k dosažení svým snům. (Vždy podtržené věty jsou mé myšlenky, na které jsem kladla vyšší důraz. Text, který je psaný kurzívou, obsahuje můj "osobní" kontakt s vámi.)


1. Kapitola - Adresát
Kdybych měla napsat dopis, kdybych to jen měla udělat. Nejdříve si určit adresáta. Když nevíte co psát, nevíte, ani komu chcete psát. Adresát mého dopisu by zněl "Všem mrtvým". Nač psát dopis tomu, kdo ještě žije? Napište dopis tomu, kdo nežije. Hned vám vysvětlím proč. Možná někdo z vás zažil pocit, když mu někdo před očima umíral. Možná, že někdo z vás zažil chvíli, kdy mu někdo umíral, ale on u něj nemohl stát. Je lepší pomáhat mu na onen svět, nebo je lepší ani se nerozloučit? Poslední dobou se dopisy cení, protože poslat "textovku" už umí každý. Malé dítě, když vám vezme tajně mobil, hází si s ním, cumlá ho, všemožně ťuká, je možné, že i ono nějakou tu zprávu vymáčkne. Možná to bude jen pár po sobě jdoucích nesmyslných písmenek, které vám ani slovo dohromady nedají, ale bude to zpráva.

Každá zpráva má svého adresáta, každý dopis má svého adresáta, každé nesplněné přání má svého adresáta.
Možná se ptáte, proč tohle píši. Pokud chcete někomu zprávu odeslat, musíte zadat jeho číslo, musíte mít také zároveň signál, jinak se zpráva nedoručí. Pouhá zpráva možná potěší. Také je možné, že vám i adresát odepíše a tím se i vy stanete pro někoho adresátem.
Zprávy, které se šíří vzduchem, jestli se objeví na vašem dotykovém displeji nebo jakékoliv jiné obrazovce, nepotěší tolik, jako byste to řekli osobně nebo napsali dopisem. Ano, ulehčí vám to sice čas, mnohdy i peníze, ale co ten pocit? Každý si musí někdy vyndat dopisy ze schránky, každý hodnotí podle obálky.

Lidé vidí obálku, už ví, jaká krása se uvnitř skrývá, ale to je jen povrch.
Jakmile chcete dopis psát, musíte mít komu. Když adresáta znáte, tak stačí napsat první větu a druhou. Možná už se sami rozepíšete, co byste adresátu nejraději řekli. Mnohdy je lehčí psát, než povídat, ale je v tom rozdíl.
V jednom scénáři stálo: "Když chcete melodii, stačí vám pocit, jaký s tou osobou máte, když chcete text, musíte jí poznat - k tomu už potřebujete příběh".
Já jsem pár písní napsala, melodie mi vždy v uších zněla, ale nikdy jsem jí nepřevedla k něčemu pořádnému, aby to slyšeli i ostatní. Nebyla jsem ke svému okolí vždy příliš otevřená, psala jsem příběhy, psala jsem i pocity, ale nikdy o nich nikdo neslyšel, až na jednou světlou výjimku, která přijde. Věřím, že se za pár let objeví na prahu mého domu a odnese všechny mé myšlenky a pocity do neznáma.
Sedněte si, vybavte si zážitky s adresátem, nečekejte zázraky, ale třeba vám k tomu bude jistá melodie vznikat nebo pasovat. To, co při ní cítíte. Ten pocit už jen stačí na dopisní papír přepsat. Máte už svého adresáta? Znáte jeho adresu? Víte, zda je ženatý či vdaná? Tohle vše byste měl vědět ještě před tím, než dopis odešlete. Napíšete na obálku "Paní a pán", "Paní" nebo "Pán", třeba tam bude stát "Slečna" a vy budete vyznávat lásku.
O tomhle, ale nemám v plánu psát. Protože, kdybych já měla psát dopis, jeho adresát by neměl adresu. Kdybych ho měla odeslat, použila bych svou vlastní schránku, tudíž by se nikdy neodeslal. Mnohdy pomůže se ze všeho vypsat, dopis někam odeslat, třeba vám přijde i odpověď. Chcete napsat dopis na rozloučenou? Takže čekáte, že vy adresát nebudete, už nechcete o onom člověku ani slyšet, nebo třeba chcete, ale víte, že to bude tak lepší.
Je hloupost - myslet si, že to bude tak lepší. Když to dokážete vytvořit lepší bez něj, tak to dokážete i s ním.

Co byste řekli tomu, kdyby vám přišel dopis od někoho, koho neznáte? Udělali byste druhého člověka šťastným adresátem nebo byste dopis ani nečetli? To vše vypovídá o tom, kolik dopisů píšete vy sami! Já bych odepsala. Víte proč? Je krásný pocit, že zrovna vy můžete být něčí adresát.
Přijde vám dopis, možná radost udělá, říkáte si "teď ne, teď nemůžu, odepíši zítra", ale ze zítřku se stane pozítří a z něj se stane za nějaký ten měsíc pouhá textovka "promiň, neměl jsem čas". Ale proč? Dopis nemusíte hodiny plánovat, to vůbec ne! To, co píši vám nemá pomoct napsat dopis, ani komu ho odeslat, vůbec vám nemá pomoci s dopisy, ale..
...Napsat dopis mnohdy bývá těžší, než život sám...

Nepředávám vám tímto žádná moudra, citáty, pouze vám otevírám cestu k sobě vlastnímu. Tato "kniha" není o tom, jak se stát optimistou, jak šťastně žít, jak nalézt to, co jste už dávno ztratili. I když pokud jste ztratili cestu k sobě a ke svému nitru, možná vám tohle napoví. Někdo třeba tímto třískne, jiní to možná budou číst dál, to vše ovlivníte pouze vy a váš dopis.


Adresát neznámý,
Věnováno tomu, kdo tohle hodlá číst.
Adresa je v každém z nás,
Tak jako obálka našeho těla.