Duben 2013

Mysl tápe, srdce netuší (2)

29. dubna 2013 v 14:50 | Kamča |  ...? (Uh?)
Mysl tápe,
srdce netuší,
možná je to
změna ovzduší?
Lidé se ptají PROČ,
místo, aby odpověď hledali.
Jen aby naléhali.

Mysl tápe,
srdce netuší,
co tři tečky přináší?

Mysl tápe,
srdce netuší,
proč na konci jest otazník?

Mysl tápe, srdce netuší . . .

29. dubna 2013 v 14:45 | Kamča |  ...? (Uh?)
Naše těla zase opilá jsou,
tíha, jenž andělé na svých křídlech nesou.
Opilá těla záminkou pro smích,
Jsme hříchem, jsme zlostní.
Naše nálady upadají v bič,
cukr do krve,
do srdce smích.
Opilá těla lžou naší mysli.
Schází mi kyslík,
přes to dýchám.
Není to nic než pýcha.
Předsudky a pády,
Nejsem k mání.
Mysl tápe,
srdce nevnímá,
proč musí láska být nevinná?
Zase padám,
chodím křížem krážem,
uvnitř mám jen vítr, vítr a zase vítr.
Myšlenky promítají se v projekci,
srdce nevnímá,
bolest nepřijímá.
Splynutí duší,
stačí jen ke mně přijít.
Opojená pohárem vášně,
opilá lásou hříšně,
prosím,
nezastavuj čas.


Drazí, tohle je nejvíce chaotická báseň, jelikož TT je takové též. Že já sem vždycky přijdu v pondělí a s hrůzou zjišťuji, že jsem zase zapomněla hlasovat. Povězte mě vejš, ať se houpám, ať mám dost. Přesně tak. V hlavě se mi promítají myšlenky, mění se každou vteřinou na něco jiného. To jste se rozhodli přes týden, že spustíte diskuzi? Možná je to válka znamének, tři tečky proti otazníku, co já vím? :) Rozhodněte sami, co téma týdne znamená, ale pak se nedivte, že na nedefinovaný název je nedefinovaná báseň. :) Znamenají tři tečky "..." právě to, že je tam jen vítr a vítr.

Mé srdce vkládá na papír

pouhý otazník.


Osude mám z tebe strach!

24. dubna 2013 v 19:53 | Kamča |  Proč zrovna já?
Ihned se mi vybavily dvě písně. Škwor - Mý slzy neuvidíš, pak Tomáš Klus - Pánu bohu do oken. Ovšem já raději ten první soudek vychlazeného piva, takže nyní k tématu.

Nyní jsem přestěhovaná, mému milovanému tvorečku se velice přitížilo, což mě trápí. Tohle téma mi byl čert dlužen. Konečně najdu dobrý vztah (nebo lepší) ke své osobě a najednou "proč zrovna já?". Trochu mi to připomíná "Pane bože za co?", ale o tom jindy. ;) Zkusím vám tedy napsat článek, který jen tak neuvidíte. Nýbrž motivační (v rámci možností) - společně s odpovědí.


Proč si vybrat právě mne?

Mé jméno není až tak důležité, jelikož Vám dává akorát možnost si na mě dát jakousi pomyslnou nálepku, dle které byste si mě pamatovali. Vynechám tedy možnost oznámkování hned na začátku mé práce.

Důvodem, proč bych chtěla pracovat právě s Vámi, milý pane docente, je to, že mi je Vaše práce velice blízká. Jste můj největší psychologický vzor, díky kterému jsem změnila názory jiných lidí na špatné vzpomínky. Důležité je uvědomění si těch dobrých, protože z každé špatné věci může koukat i nějaká pozitivní část. Uvedu příklad: "Nemáme vůbec žádné peníze, ale musíme zaplatit to, to, koupit to a to". Daleko lepší pohled na danou situaci by bylo: "Koupili jsme to a to, ještě nám zbývá doplatit dvě složenky a bude to vše hotové, skvělý pocit". Přitom je to ta stejná situace, rozumíte? Zde se lidé škatulkují na optimisty a pesimisty.

Znovu si tedy kladu otázku - proč zrovna já? Myslím, že bych pro Vás byla vhodnou volbou, jelikož jsem spolehlivá, zodpovědná, nikdy nechodím pozdě, vše dodržuji s naprostou přesností. Mezi mé zájmy patří pedagogika, psychologie, ale také počítače a umění. V budoucnu bych s potěšením studovala dvě vysoké školy a to právě psychologickou a pedagogickou. Předmětem, který bych chtěla vyučovat, by rozhodně byl český jazyk na základní, ale i střední škole. Netoužím pouze po jednom zaměstnání, kde pomalu ale jistě zestárnu, přála bych si, abych měla minimálně dvě nebo tři. Musím se přiznat, že nikdy neupřednostním kariéru před skutečními životními hodnotami jako je rodina a lidská úcta, čest, přátelství a dobré mravy.

Doufám, že na Vás tento dopis zapůsobil, ačkoliv jsem ho psala ve velké psychické tísni.

S pozdravem




Kamča Voděrová




Zde jste si mohli prohlédnout můj jakýsi dopis nejmenovanému českému psychologovi, kterého velice uznávám. Ovšem, že jsem neposlala konkrétně tento, ale jiný. Měla jsem zájem o praxi pod jeho křídly, jeho odpověď sice byla záporná kvůli nedostatku míst, ale jedna z vět mě skutečně potěšila.

"Pan docent XXX mne poprosil o odpověď, neboť je momentálně v zahraničí. Mnohokrát Vám děkuje za milou zpětnou vazbu a zdraví Vás"

Musím říct, že tato zpráva mě skutečně zahřála u sdce. :)



Tento chaoticky napsaný článek vám měl ukázat, že existuje jiný pohled na svět. Ani nevíte, čím vším jsem si prošla a nevyužívám větu "proč zase já/proč zrovna já?" k tomu, abych se sebelitovala. Zkusme se na to podívat trošku jinak, veseleji, uvidíte, že hned bude líp. :) Kdybych si nevěřila, jistě bych mu nedokázala napsat, nikdy bych neobdržela tento e-mail, a nebyla bych právě tam, kde teď jsem. Jen si musíme věřit, nelitovat se. Ano, jsem to já, kdo říká, že lítost nepotřebuji, kdybych po ní toužila, tak se mohu sebelitovat sama, ale je to jen čistý sarkasmus. Věřme v lepší zítřky. :)

Zlý druh nedočkavosti

8. dubna 2013 v 20:56 | Kamča |  Nedočkavost
Upřímně jsem si myslela, že dnes již žádný článek nenapíši, jenže jsem se právě dozvěděla to, co jsem se dozvěděla. Musím říci, že následující rok (2013/2014) pro mě bude asi tím nejdelším, protože ho budu nejvíce vnímat. Nyní jsem vypla všechny komunikátory (mám jen Skype a telefon, takže asi tak). Nemohu cítit lidstvo, nemohu cítit nic. Co že jsem zjistila?

Má nedočkavost bude trvat celý jeden rok, protože až za rok mi řeknou výsledek mé naivní naděje, že já jsem negativní. Byla jsem totiž ve čtvrtek na serologickým odběru krve, který se následně podrobil několika testům. Šla jsem tam přes akci: Pokusní králíci. Říkala jsem si, že to bude zábava. Podrobím se psychologickým a zátěžovým vyšetření, dozvím se více o této fyzické, ale i psychické schránce, ve které pobývám. Můj brácha tam již byl, po roce dostal výsledky. Je pozitivní. Jelikož se jedná o parazia, který zasáhne mozkovou část, kde způsobí zánět, následně změnu osobnosti, zvýší mnoho špatných rizik (například dopravní nehodu), musím říci, že mě to zasáhlo. Jeho to nijak neohrožuje, protože je zkrátka muž. Těm tento "vir" nikterak neublíží (až na ty změny osobnosti, nom). Horší je, že se přenáší prostředím pomocí zvířat, půdy, čehokoliv z této říše. Co je na tom tak nedočkavého pro mě? Je zde pouze 1 % šance, že já jsem negativní. Říkáte si, že asi nic moc nebude tak strašného, když budu pozitivního, ale bude. Tento rok budu nedočkavostí umírat, abych zjistila, zda budu moct mít děti, zda budu moct řídit auto, zda budu ještě chtít žít. Zlá, zlá nedočkavost. Přemýšlím, jestli existuje nějaký pojem, který pojmenovává negativní nedočkání. Existuje? Přeci jen základem slova nebude NEDOČKAT, ale DOČKAT. Možná celé toto slovo je negativní, jen my ho používáme v neutrálním slova smyslu, protože se obvykle těšíme na pozitivní věci.

Věřím, že se máte dobře, že nedočkavostí přímo umíráte. Jen doufám, že to není horlivost po další informaci z mého světa. Ach, drahý domove, vezmi mě zpátky. (Modlitba k nebesům, možná i k pekelníkům)

Poetická nedočkavost

8. dubna 2013 v 19:51 | Kamča |  Nedočkavost
Příteli,
jenž jsi opustil tento kraj,
má duše se souží,
všude Tě hledám.
Nedočkavostí trýzním mé duše kouty,
nač myslím kdekoliv, jsi TY.

Příteli,
jenž mnohému mě učíš,
pověz mi,
z jakých důvodů mě takhle mučíš?

Nedočkavost nezná mezí limity,
lásku nespočítám ani pomocí kvantity.
Dnes je první den, kdy odcházíš,
má duše proklíná,
vítá den, kdy se vrátíš.

Proklínám vše, kde nejsi Ty.
Proklínám sebe, když ztrácím své kvality.
Život je prokletí,
život je boj,
jsme jak zakletí,
tak už se neboj.

Příteli,
ještě schází mnoho dnů,
bezesné noci mají plno snů.
Vrať se brzy,
ať nedočkavost naplní očekávání.
K nohám mi padni,
můj anděli.



Drazí, všimla jsem si, že jsem vám sem nenapsala moc poezie, tak tady jí máte. Nemám své básně ráda, jelikož jsem s nimi soutěžila na literárních soutěží, a již jich mám vlastně plné zuby. Tak doufám, že ještě pro vás nejsou mé verše natolik ohrané, abych měla nulovou návštěvnost a záporných komentářů tisíce. ;) Záleží jen na vás, jak si tuto báseň přeberete, podle mě zde není co vysvětlovat. Může jít o zamilovanou dívku, jenž je nedočkavá z návratu svého chlapce (to mi připomíná Svatební košile, muhehe), ale možná jde o mrtvou bytost, jenž oplakává svým andělům. :) Kdo ví. ;) To vím jen já a on.

Ze Satanova lůna

8. dubna 2013 v 19:03 | Kamča |  Nedočkavost
Inu, rozhodla jsem se, že napíši další článek. Tentokrát jsem opět (zcela "ojediněle") zapomněla hlasovat, tak mě zase výběr překvapil. Jestli budu překvapená každý týden, tak nevím, jestli nezačnu hlouběji uvažovat o svém bytí (možná i bití).

Poslední dny jsem se rozpoložila do takových více metalových a temných stránek svého životě - opět. Znovu a znovu nedočkavě odehrávám tu písničku, že jsem jen "malá holka nevěrná" (píseň od Harlej, mimochodem). Tím myslím nevěru svému stylu. Stává se, že chodím vesele oblékaná, pestré (avšak neurážející) barvičky zdobí mé tělo v podobě nejrůznějších kousků oblečení. Osobní styl je pro mě jakási nedočkavost. Doopravdy se nemůžu dočkat, co ze mě vypadne příště.

Abyste správně pochopili, jak u mě vypadá temnější styl, mohu vám to popsat, ale jak mi bylo řečeno ve škole, raději bych vám to měla k něčemu přirovnat, jelikož lidstvo prý na představivosti s příchodem kinografie ztrácí (nebo jistě pomalu o ní přichází). Mám na sobě drsné černé potítko s nápisem Children of Bodom - hatecrew. Kdo kapelu zná, jistě rozumí. :) Jelikož se za pár dní stěhuji ze svého rodného domu hrůzy, našla jsem při procházení svého oblečení tričko, které jsem dostala od svého přítele. Konečně! Uklízím pořád, drazí, ale asi splynulo se všemi těmi černými kousky mého šatníku. (Jakýsi chabý pokus o výmluvu, že?) Tak tedy to by bylo tričko Bullet for my Valentine. Pak nekapelové černé kalhoty, které za ty dva roky svého života již ztratily na tak hezké temné barvě. Další věc, na kterou se nemohu dočkat: Až budu šít! Budu přešívat, šít korzety, budu barvit vybledlé oblečení, dokud se úplně nerozpadne. Jó, se mnou si člověk doopravdy užije. Jsem takový "skvostný" čertík v krabičce.

Dobrá, nechám těch sarkatických odstavců a povím vám pravý důvod tohoto článku. Až nastane den, kdy se odstěhuji (19. dubna začínám), bude to jedna nedočkavost za druhou. Nač se především těším, je mé splynutí s hudbou. Bože, jak já se nemohu dočkat toho, až mé dlouhé štíhlé prstíky spadnou na klapky od akustického pianina. Ach, to bude slast pro moje oči, pastva pro uši. (Občas něco obrátím, inu, stává se) Již jsem složila několik písní, ale právě teď jsem slyšela jednu autorku blogu, jak hrála na své klávesy, musím říct, že je to silná motivace začít se sebou něco dělat. To je hlavní příčina tohoto článku. Měli bychom se sebou začít něco dělat (alespoň já určitě).

Tímto se vám snažím říct, že pokud budeme nedočkavě sedět doma a neuděláme nic pro to, co chceme, čeho chceme jednoho dne dosáhnout, nemusí se nám to splnit. Ovšem pokud zvedneme své líné zadní části těla ze židlí od počítačů (ze kterého právě píši - chybička v plánu), může přijít náš sen o něco dříve. Neustále bych se mohla proklínat, že po tak dlouhé době abstinence od hraní, již nemohu hrát tak dobře, ale pokud se o tom nepřesvědčím, budu jen obtěžovat okolí svou náladou. Není lepší jít s tím něco dělat? Vše chce svůj čas - to je super, ale trénink chce také čas. Nemůžeme čekat, že budeme nejlepší, jakmile děláme něco poprvé. Celý život je jen o očekávání, které se mnohdy nenaplní, jelikož čekáme příliš. Pojďme zastavit svět od nesplněných snů. Když sedíme pouze u počítače, vysníme si dokonalý svět, který ovšem nebude nikdy existovat (nebo bude, ale my v něm nebudeme), nemůžeme se divit, že naše očekávání vzrůstají s minimem zkušeností. Proto se vrhnu do pokračování mé éry hraní a začnu konečně skládat "kvalitní hudbu". Není důležité, zda se líbí vám, ale je důležité, zda mi to něco dá. A já věřím, že dá.

Tohle je nedočkavost z přílišného očekávání. Je to jen ILUZE.


Výstřel do neznáma

6. dubna 2013 v 14:35 | Kamča |  Šipky
Podíval se mi do očí, avšak jako by ho zasáhla nějaká bolest. Projela námi jakási neviditelná šipka lásky a nenávisti. Jeden z nás v sobě skrýval veškerou nenávist k druhému, který ho opakem miloval. On byl tím, jenž v sobě nosil nenávist.

Její vlasy trýznily jeho mysl. Byly tak krásně zlaté, jako by patřily princezně. Nenáviděl je. Její úsměv, který tvořil taneční variace na její tváři, byl tak příšerný pro jeho oči. Žádná pastva. Když se díval právě na ni, zjišťoval, že na ní nenávidí každičký detail. Nenáviděl, a miloval.

Ona se cítila jako by byla její duše spasena každou vteřinu, kdy viděla jeho nádhernou tvář, překrásnou duši. Duše, která by zajisté nikdy nedokázala ublížit, která v sobě nosila hrdé, upřímné a vlídné srdce. Netušila, že on umí ze srdce nenávidět, ze srdce milovat.

Každý den pro ni znamenal nejkrásnější chvíle v životě, pouze netušila, jakou hrozbu to znamená pro něj. Poprvé spolu promluvili.

"Musím Ti něco říct. Jsem jako oslepen Tvou krásou. Jako by mě zasáhl nějaký šíp, šipka lásky."

Ona si v tuto chvíli dělala tajné naděje, že mu brzy skočí v náruče se zamilovaným polibkem. Jenže to netušila, že on ten šíp nenávidí.

"Je to pro mě příšerná bolest. Kdykoliv vidím ty tvoje příšerné vlasy, které se třpytí jako diamanty pod slunečnou oblohou, jenž vypadají jako nejhezčí západ slunce, chce se mi utéct pryč a nikdy tě nevidět.
Ani nevíš, jak hrozné jsou ty tvoje modré oči, jenž připomínají křišťálové studánky.
A tvůj hlas? Zní, jako bys ho ukradla anděli. Proč jsi tak příšerně dokonalá?"

Vůbec nevěděla, jak má zareagovat na slova plné zmatené nenávisti. Nechala ho proto mluvit dál. Stále měl co říct.

"Nenávidím na tobě všechny ty detaily. Když si zpíváš, ale zároveň si myslíš, že to nikdo jiný neslyší. Když se díváš zamilovaně z oken na to krásné jarní počasí. Když zasněně mluvíš o pomoci druhým lidem. Jsi hrozná bytost. Tvé nevinné pohledy nemohu dostat ze své hlavy, ani když umírám únavou. Jakmile zavřu oči, vidím tě tam znovu a znovu, jak se na mě krásně směješ. Ten tvůj úsměv, kdy se ti vytváří nepatrné ďolíčky na tváři, drobné vrásky kolem tvých perfektně bledých úst. Když vítr rozfoukává tvoje vlasy, že si je musíš odhrnout z tváře, myslím, že jsem právě zemřel. Ne tím, jak krásně přitom vypadáš, ale protože je to nejhorší věc, jakou jsem kdy poznal. Ty. Nenávidím tě, za to, jak jsi skvělá. Proč všem tolik pomáháš? Proš máš tak překrášný a roztomilý úsměv? Tvoje gesta, kdy si tvé prsty hrají nějakou zběsilou hru. Tvoje kousání do spodního rtu. Řekni mi, proč na tebe nemůžu zapomenout? Je to unavující. Pořád na tebe musím myslet, pořád tě všude vidím. Podívám se na jakoukoliv ženu, a snažím se v najít tebe. Vždy tam jsi. Jako bych se opět díval na tebe. A ty se na mě ještě tak rozkošně usmíváš, že jsem ti nedokázal do teď říct pravdu."

Při jeho slovech, které v ní vyvolávaly rozdílné pocity, jí sjelo pár kapek slz po její bledé a nevinné tváři. Nechápala, proč to říká. Nervózně se kousala do spodního rtu. Její ruce žmoulaly lem mikiny, zároveň se někdy prsty svíraly navzájem. Rty se tak zvláštně chvěly, jako kdyby chtěly tančit. Její obočí se jemně pohnulo, že její oči vypadaly ještě smutněji a upřímněji, než kdy předtím. Nenacházela slov.

"Nevím, kdo mi to udělal. Ale někdo mě zasáhl jakousi šipkou, šípem, že teď nemohu žít bez tebe. Nenávidím tě za to, jak moc s tebou potřebuji být. Potřebuji cítit tu tvou jemně sladkou vůni, cítit tvé malinové vlasy. Potřebuji slyšet tlukot tvého srdce. Chci vnímat tvé krásně jemné ruce, které mě budou naplňovat příjemnými doteky. Potřebuji vědět, že jsi v pořádku. Toužím po tom, abych tě znal, abych byl s tebou, mohl se s tebou dělit o všechny mé strasti, ale i radosti. Už bez tebe nedokáži dál žít. Miluji Tě!"

Nyní se do svého rtu zakousla velice agresivně. Neustále v hlavě slyšela dokola ta poslední dvě slova. MILUJI TĚ. Její rty skutečně hrají taneční variace, které žádné jiné neumí tak pěkně. Opět se jí začaly tvořit drobné vrásky (lépe řečeno koutky), nepatrné ďolíčky na její nevinně pihovaté tváři. Rázem viděl vše, co tak ze srdce miloval. Ačkoliv ho zasáhla nenávist, soustředil se tak moc na každý detail, který na ní neměl rád, že postupně zjišťoval, jak krásné to vlastně všechno je. Neustále myslel na její otravný hlas, ale bez něj si ho neustále přehrával v hlavě, až se do něj postupně zamiloval. Tak jako se zamiloval do ní.




Ačkoliv je mezi námi nenávist, je mezi námi i láska. Vím, že tento článek patří nejspíše k mým slabým pokusům, avšak snažila jsem se vám tím říci, že nenávist se může časem změnit na něco lepšího. Protože nikdy není pozdě to změnit. Když někoho pomlouváte, neustále opakujete nějakou jeho typickou vlastnost, kterou nenávidíte, kterou mu závidíte, ale kdyby o tu vlastnost přišel, uvidíte, jak rychle byste se ji snažili opět najít, opět najít něco, zač byste ho mohli nenávidět, pomlouvat. Jenže život není pouze o šípech nanávisti, ale i o šípech přetvořených. Říká se, že z lásky nenávist uděláš, ale z nenávisti lásku ne. Existuje několik případů, kdy se lidé vytáčeli tak dlouho, až skončili spolu, protože jeden nemohl bez druhéh být. Tím vás nenabádám k tomu, abyste to také udělali, ale abyste přestali alespoň nenávidět. Pak nemůžete mít hezký svět. Je jen na vás, zda budete šťastní a nebudete mít potřebu druhé nenávidět.