Březen 2013

Změna je konec, změna je začátek

26. března 2013 v 20:33 | Kamča |  Stalo se
Drazí,

vím, že jsem v posledních článcích vydala mnoho kapek alkoholu nazmar, že jsem psala poměrně depresivně. Jednu část bych ze svého života chtěla vyškrtnout. Byl hloupý nápad, abych začala pít, brát drogy, abych dělala vše, co celý život nenávidím. Proč zahodit vlastní život? Ovšem, důvody by tu byly, ale ani jeden není pravdivý, ani jeden mi nedává právo to udělat.

Ačkoliv jsem na dně a můj úsměv říká opak, musím říct, že neudělám to, co udělali jiní. Pohřbili mě, ačkoliv jsem živá. Jsem pro ně mrtvá, ale nyní si uvědomuji, že pro jiné lidi stále existuji, stále tu jsem. Dobrá, nemám rodinu, avšak jsem viditelná, ne? Ano, velikáni tohoto světa mě lehce přehlédnout, vnímajíc jen svou dokonalost, avšak jsem tady.

Proto, světe, probuď se, vracím se k životu. Má rodina na mě zanevřela a udělala ze mě mrtvou osobu. Já to samé s nimi neudělám. Ovšem, je "snazší" říct, že jsou mrtví, avšak já stále věřím, že přijde den, kdy toho budou litovat. Litovala bych i já toho, že jsem řekla, že jsou mrtví, že jsem se zachovala stejně jako oni. Nechci být zlou osobou, ani špatnou.

Probouzím se, proto si přeji pouze dostat šanci k životu. Tu má každý z nás. Je jen na nás, zda se jí chopíme. A já to rozhodně udělám, drazí! Ano, na mnohá místa nepatřím. Nepatřím k tisíce lidem, kteří mě dříve, či později nenávidí, ale mám pro vás jednu užitečnou (snad) radu.

Nikdy není pozdě to změnit.


Wicked Game

25. března 2013 v 20:26 | Kamča |  Stalo se

Hodně vína a Wicked game...

Nyní sedím u svého stolu, piji víno s hořkou pravdou. Kdykoliv polknu tento kyselý mok, musím se usmát nad tím, jak se mé tělo vůbec, ale vůbec nezbavuje své bolesti. Žádám vás, pusťte si k tomuto článku tuto píseň. Je uklidňující a podporuje tuto "skvělou" náladu. :)

Jediné, co mě drží nad vodou, není to, že by se někdo měl ještě hůře, než-li se mám já. To mě spíše ničí. Ale jediné, co mi doopravdy dává naději, je to, že se někdo má dobře. Věřím, že mnoho z vás nemá tak prokletý život, pokažený den od základu. Ovšem, ve škole se mi dařilo, výborné známky, aniž bych se na ty testy kdy učila. Avšak pořád mi něco schází, ne, láska to není. Schází mi rodina, drazí. Fyzicky od ní nejsem daleko, po druhé stránce neexistuje. Při hořkosti vína polykám upřímnost, při kyselosti pravdy víno. Život je jedna velká ironie, jen ho nevzdat příliš brzy.

Nyní můžete vidět, jak vypadají mé články, když mám vypito, jsem opilá. Vždy to není velká deprese a pesimismus, ale jak už asi víte, nic dobrého se tento den nemohlo stát. Jediné, co jsem si celý život přála, bylo, aby druzí byli šťastní. Nakonec jsou všichni nešťastní a mě nenávidí. Již nerozumím ničemu, ale vše chce čas. :) Snad pochopím jejich nenávist dříve, než budu odepásna.

Poslední má modlitba v tomto článku směřuje k vám. Usmějte se, mějte se dobře. Pokud máte, koho obejmout, nebuďte zabšklí, obejměte ho, protože si to zaslouží. Máte-li někoho rádi, záleží vám na něm, řekněte mu to, jelikož si to zaslouží slyšet. Můžete si myslet, že on si to jistě myslí, že to snad možná i ví, ale pravda je taková, že vyřčená slova lásky/přátelství vyznání zahřejí u srdce více, než-li jen pouhé vědomí. Dovolte i vašemu okolí, aby vás učinilo šťastné, tak jako učiníte vy je. Ne nadarmo se říká, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Neztrácejte naději, umírá jako poslední. Můžete být rytířem, který chrabře bude nosit železnou košili zvyku, (zvyk - železná košile) ale musíte umět bojovat i za něhu, nikoliv za bolest. Přeji dobrou noc, přátelé..

Dopis

25. března 2013 v 19:39 | Kamča |  Výstřednost
Dnešní výstředností může být třeba i dopis. Ve světě chytých telefonů, kteří mají pomalu větší inteligenci než lidé sami, je těžké najít někoho, kdo by ho někdy poslal a nebylo mu 5. Avšak další mou otázku je - komu dopis napsat?

Dopis mrtvým ...

Mnozí se teď dost možná zarazili, jelikož nevědí, co si pod tímto nadpisem představit. Když mi bylo 13 let, měla jsem úvahu rozsáhlou na 100 stran (psala jsem ji 3,5 hodiny) ohledně dopisů. Nešlo přesně o hmotnou verzi tohoto slova, avšak o hlubokou stránku. Stále si trvám za tím, že je milé, když někomu v této době pošlete dopis, avšak mým názorem je, že dopis mrtvým má větší smysl. Teď si nejspíše říkáte, že to je hloupost. Dovolte mi, abych vám to objasnila.

Napíšete-li dopis komukoliv, stává se automaticky vaším adresátem. Teď je pouze na něm, zda i z vás učiní adresáta jeho odpovědi a obšťastní vás milým překvapením. Avšak pokud píšete neznámému člověku, nemůžete vědět, zda odepíše, neznáte ho. Uděláte cizího člověka šťastným adresátem, který obdrží dopis též od někoho, koho v životě nepoznal. Dopis má přeci činit radost.

Dopis mrtvým by měl být adresovaný nejlépe vám. Nebo zesnulému příteli, ovšem. Ale kam to potom odešlete, že? Váš adresát je mrtvý, nemá tedy žádnou poštovní schránku. Vložte to tedy ve vašich myšlenkách do nějaké smyšlené. Představte si, jak si váš milý přítel rozbaluje dopis od vás s jeho překrásným úsměvem. Vše, co jste na něm tak obdivovali, jako by právě opět oživlo. Dejte mu opět možnost žít.

Má hlavní myšlenka byla v tom, že pokud píšete někomu, kdo ještě stále žije, bude lepší, když ho rovnou překvapíte svou návštěvou a řeknete mu všechna ta slova do očí. Mrtvému už to můžete říkat pouze do mlčícího hrobu, což je trochu pozdě. Ale přesto ne úplně pozdě. Napišme dopis, který adresujeme sami sobě. Udělejme se šťastnými tím, že existuje člověk, který zná naše lepší já, který ho na ten papír vypsal, jako kdyby znal přesný výjev naší dobré duše. I my můžeme být odesílatelem a adresátem zároveň. Vím, zní to hrozně zoufale - psát sám sobě. Jenže živému člověku to raději řekněme do očí, nemusíme pak čekat dny na jeho reakce, pokud tedy vůbec odepíše. Třeba ani dopisy nemá rád. Prosím, všechny z vás, jenž tento výstřední pokus čtete, jděte za vašimi blízkými a udělejte to, nač jste doposud nesebrali sílu. Dokud ještě žijí. Pak teprve budete litovat toho, že jste jim to neřekli, že jste svůj pomyslný dopis neodeslali, teprve tehdy bude pozdě...

Nikdy není pozdě

25. března 2013 v 19:14 | Kamča |  Výstřednost
Stojím proti Tobě a dívám se Ti do očí. Jsi neznámý hoch, kterého jsem náhodně potkala na zastávce. Později stojím na schodě, jenž mě brzy zavede dovnitř autobusového prostoru. Znovu se na Tebe podívám. Naše oči si naposledy tiše vyznají lásku. Již poslední smutné rozloučení dvou neznámých lidí - a pak je konec. Neoslovil ji - myslel si, že je pozdě. Kdyby mě tenkrát neoslovil muž, který je hvězdou mého života, jenž dokázal tolik spasit v mém životě, nejspíše by každá moje další jízda autobusem byla utrpením a očekáváním zároveň. Nikdy není pozdě.

Jakmile otec řekl, že nás nenávidí, že jsme jen pouhopouhý omyl v jeho životě, který se tam vlastně nikdy neměl nacházet, přičemž se tam nyní ani nenachází, cítila jsem se hrozně. Máma mu avšak mé city připomněla. Jeho reakce "Nemá mě ráda, můžu si za to sám, ale neumím to napravit, je pozdě" mi řekla, že se prostě nesnaží. Mnoho z nás ztratí snahu, protože neví, za co přesně má bojovat. Někteří si řeknou, co by se o druhého snažili, když už spolu jsou, avšak snaha je nedocenitelná.

Polykám další skleničku vína a zapíjím veškerý žal, který mě přiměl tohle udělat. Umřít. V jednu chvíli si připadám jako osoba, která dělá vše, co celý život nenáviděla. Mám chuť se opít, začít žít jako Kurt Cobain. Jeho výstřednost neznala meze, avšak oč mu šlo? Nechtěl právě opak? Zbavit se té své slávy, být konečně sám, bez vesškerého tisku, bez své manželky, jenž ho možná pohřbila? Vlastně mu i rozumím. Nedivím se, že rozvod svých rodičů řešil takto, protože se na něj nahrnula spousta dalších věcí, které tak nenáviděl. A pak vlastně začal koloběh jeho nekonečného zapíjení smrti.

Mám mnoho lidí, kterým bych se chtěla omluvit, jenže si říkám, že je pozdě. Já vím, že pozdě není nikdy - dokud jsme živi. Avšak přes veškeré mé omluvy bych nejspíše nedokázala odpustit sama sobě. Opět se držím věty, že zlé činy z nás nedělají zlé lidi. Ani výstřednost ne. Může být kladná, může být záporná. Má výstřednost je nejspíše více než jasná.


Tento článek obsahoval nejspíše jen stopy po TT: Výstřednost. Avšak jsem v takovém stavu, že nedokáži napsat nic jiného, než tohle. Největší věty mého života jsou právě tyto, ale také věta z minulého článku "Všechno dopadne dobře". Musím se toho držet, protože teď to budu hodně potřebovat. Omluvte výstřednost mého článku, také jeho neobvyklost, ale takový je život sám. Nyní se dozvídám o dalším úmrtí, další člen rodiny nás opouští. Nebo spíše s dnešním novým začátkem, jedním velkým koncem, nepřekonateou ztrátou, přichází další úmrtí. Skvěle. Jen tak dál, světe. Modlím se za to, aby někdo tyto katastrofy zastavil, protože nevím, jak zvládnu bojovat s tím, že mě všichni opouští. Přeji tedy krásný start do hezčího a nového života, Žolí.

Source Code

20. března 2013 v 20:45 | Kamča |  Vlak života
Nejprve jsem chystala článek o psychologii, avšak po té, co jsem viděla film Zdrojový kód, musím říct, že to je skutečně vlak života.

Nechci říkat, že se naše lidstvo žene do záhuby, to skutečně ne. Avšak po té, co jsem ztratila otce, nevím, kam se žene můj vlak života. Celé dny bych mohla přemýšlet, kam se poděla ta malá blonďatá týraná dívenka, která byla pouhou fyzickou schránkou pro modeling. Jediné, co mě zajímá, je, zda-li jsou šťastní lidé v mém okolí. Ačkoliv je neznám, nemám ráda, když kdokoliv v mé přítomnosti pláče. Může plakat i kamarádka, kterou osobně neznám, jenž bydlí stovky kilometrů ode mě, avšak snažím se jí z toho dostat. Povětšinou úspěšně. Ale co je skuteným smyslem života?

Pokud je vaší prioritou být úspěšný v práci, v osobním životě, nejraději bych vás ze svého života vyškrtla, protože to je ta největší hloupost. Již za pár měsíců úspěšnosti, kdy jste přišli o většinu svých blízkých (patrně kvůli nedostatku času a samolibosti), si možná uvědomíte, že vám něco schází. Právě - láska, přátelé, rodina. Mnozí se mnou nesouhlasí, avšak mou prioritou je štěstí. Doopravdy bych nejraději učinila všechny okolo sebe šťastnými. Ačkoliv je věta "jak se máš?" otřepaná, pro mě je celkem podstatná u mých blízkých. Záleží mi na tom, jak se cítí, na každé maličkosti, která je potěšila nebo naopak pokazila den. Snažím se žít a hledat klady, na každém se snažím najít kladné vlastnosti, to hezké, ačkoliv je mi proti srsti. Ano, setkávám se s lidmi, kteří mě nenávidí, kteří mě ponižují nebo i šikanují, ale i tak je já skutečně nemusím nenávidět. Vše, co se děje, má svůj důvod, proto tu jsme.

Nálada. Veškeré naše činnosti doprovází naše nálada, která je buď skvělá, že lítáme v nebesích, nebo naopak pěkně pod hlubinami temného oceánu. Sama, když píši tento článek, tak poslouchám 10 hours: The Dragonborn Comes (po kliknutí se vám to spustí v novém okně), ale zároveň je má tvář zmáčená veškerými slzami, ranami, veškerou bolestí a krví. Nebrečím kvůli skvělému podání této (nejspíše) španělské dívky, avšak kvůli tomu, co se mi děje. Právě můj pláč přivedla skvělá nálada mého dobrého přítele. On poznal, že se něco děje, jenže já mu navrhla nový začátek konverzace a s úsměvem. Tudíž vůbec netuší, že právě pláči. Nedokáži druhým lidem kazit den. Jako jsem plakala na Štědrý den, tak pláči i dnes. Nevedu smutný život, přátelé, avšak nemám rodinu. Nikdy jsem nešla za kariérou, za penězi, jenže velká část mé rodiny ano, tudíž jsem o ni přišla. Otce jsem ztratila, ještě než jsem přišla na svět. Definitivně zemřel včera, milenka v mém středoškolském věku to pro mě naprosto uzavřela. Cítím uvnitř sebe velkou bolest, jenže nemám nutkání ji přenášet i na vás, na jiné lidi, kterým přeji pouze radost.

Nevím, proč se nynější generace dokáže bavit Facebookem a tím, v kolika letech začínají s drogami a sexem (čím méně, tím "lépe"). Neříkám, že za mě to bylo jiné, avšak tutlalo se to. Vím, že není možné být v tomto světě neustále jen šťastnou osobou, avšak my to můžeme změnit. Můžeme obrátit vše k lepšímu.

Do teď slyším ve své hlavě poslední slova filmu Source Code, která mě vždy nutí k menšímu úsměvu, protože pokud se na tento film podíváte a zamyslíte se nad psychologickou stránkou některých scén, může vám z toho až zamrazit v zádech. Pravda, která se neříká, pravda, kterou si nechceme přiznat. A ta poslední slova?


Everything is going to be okay.


Bezejmenná povídka II.

16. března 2013 v 20:08 | Kamča |  Bezejmenná povídka
Po hodině cesty jsem dorazila do svého bydliště. Byla jsem z celého dne vyčerpaná, zalezla jsem tedy do postele, abych mohla klidně načerpat síly. Avšak probudila jsem se o něco později, než jsem předpokládala.

Uplynulo již pár dní, téměř dva týdny a já si již nebyla schopná vybavit toho neznámého muže. Jelikož jsem tento večer měla jít na nějakou společenskou akci, vstala jsem tedy a pokračovala rovnou do sprchy. Smývala jsem ze sebe všechny ty nepříjemné pocity z neznámé bytosti. Ačkoliv to byla již delší doba od našeho prvního (doufaje posledního) shledání, stále jsem měla uvnitř nepříjemný pocit. Těžce se mi ráno vstávalo, nikoliv únavou, neměla jsem zrovna příjemné noci, spíše plné strachu a nepříjemných vzpomínek.

Inu, vylezla jsem ze sprchy, která mi měla pomoci načerpat síly a lepší náladu. Své mokré tělo jsem obmotala ručníkem, který nebyl zrovna dlouhý. Vyšla jsem z koupelny, na mém těle se stále třpytili kapky vody.

Vkročila jsem tedy do kuchyně, když najednou slyším cosi za mými zády. Chci se otočit, ale najednou cítím špičku kuchyňského nože na mých zádech. Zalapala jsem po dechu, vnímaje každý nadcházející krok osoby, která mě takto ohrožovala. "Kdo.. Kdo jsi?" vysoukala jsem ze sebe mezi prvními slovy. "Jsem tvůj zachránce" pravil muž opět stejně hlubokým hlasem, který jsem slyšela před několika týdny, jenž jsem si nebyla schopná vybavit v takové přesnosti, jako jsem ho slyšela teď. "A co, co po mně chceš?" pokusila jsem se dozvědět důvod nože na mém těle. "Tebe, má překrásná" pravil s velice zvláštním, ba přímo děsivým hlasem. Zároveň se přitom ďábelsky nahlas pousmál, jako to bývá jen ve filmech. Nevěřila jsem tomu, co slyším. Mé myšlenky běžely mou hlavou rychleji, než letí úvodní slova ve Star Wars. Slyšela jsem další kroky. "On tu ještě někdo je?" tázala se má zvědavost. "Ano, je. Je nás tu více" zasmál se muž, ale nůž stále přes veškerou jeho 'vtipnou' stránku nesundal.

Kroky jiné osoby směřovaly ke mně. Osoba si nestoupla za mě, jako onen muž, nýbž čelem k mé tváři. Nemohu říct, zda byla krásná, či ohavná, protože si ji ze vší té hrůzy nevybavuji. Jediné, nač si vzpomínám, je, že byli tři. 2 muži a jedna žena. Právě ta žena stála přede mnou a mučila mě různými doteky, přejížděním její zrabní po mém těle. Bylo na ní vidět, že si to užívala.

Pokusila jsem se otočit na muže, jenž jsem měla tu čest 'vidět' znovu. Avšak on na můj impulz k pohybu reagoval zeříznutím nože poblíž mé páteře. Neřezal hluboko, spíše mi jen působil kravavé škrábance na mém umytém těle.


Doufám, že se vám pokračování Bezejmenné povídky líbilo, když jste na něj čekali delší dobu. :) Co si pamatuji, dříve pokračování prvního dílu vypadalo jinak, bohužel si na něj přesně nevzpomínám, tudíž zde dávám dohromady minulé myšlenky s novými, tak snad to nebude taková tragédie. :) Další pokračování bude, jsem ráda za každý váš komentáře a četnost návštěv. ;)


Poděkování

16. března 2013 v 10:01 | Kamča |  Aktuálně
Drazí,

je tomu pár vteřin, co jsem zjistila, že můj blog má od konce ledna návštěvnost rovných 500. Tudíž bych vám chtěla poděkovat. Děkuji především pravidelným čtenářům, kteří zanechávají své komentáře, čehož si velice cením.

Zároveň bych vám chtěla mimo poděkování také říci, že k takové návštěvnosti můžete během dnešního dne očekávat pokračování Bezejmenné povídky. I přes můj úraz se pokusím dostavit do Prahy, abych mohla přispět na blog něčím jiným než omluvou a poděkováním.

Těšte se na nové články!

Omluva

15. března 2013 v 14:59 | Kamča |  Aktuálně
Drazí přátelé,

jistě si nešlo nevšimnout mé neaktivity na tomto blogu. Velice se za to omlouvám, avšak mám pro vás ihned několik důvodů. Aby to vypadalo, že se hrozně vymlouvám (;)), napíši vám to do očíslovaných položek.

  1. Škola...
    Hlavním důvodem je především škola, jelikož teď jsem nestíhala myslet téměř na nic jiného. Hold, jedničky se samy nevydělají.
  2. Vztahy...
    Dalším důvodem bylo mnoho problémů v mém osobním životě, které bych zde nerada rozebírala, tudíž je pouze zmiňuji. Kvůli ním by byly mé články pouze smutné, nenávisté a tak dále.
  3. Zdraví...
    Do třetice všeho zlého (či dobrého) je dalším důvodem mé zdraví. Dnes jsem se vrátila z nemocnice společně s ošetřenou nohou a berlemi. Tudíž doufám, že toto pochopíte.

Toto jsou zřejmě všechny důvody (ve zkratce, ještě by se daly zmínit rodinné problémy, stěhování), kvůli kterým jsem teď nic nenapsala. Také se marně snažím najít v počítači pokračování té Bezejmenné povídky, jelikož vím, že tři díly se již napsaly před rokem. Hold to budu muset dopsat na novo a přepsat dějiny této povídky. :) No, nyní se jdu vrhnout na návrhy budov (co se týče architektury), tudíž článek nejspíše očekávajte až příští týden. Snad zítra chytím ve škole Wi-fi a napíši alespoň článek na TT: Místo, kde chci žít. :)

Bezejmenná povídka

2. března 2013 v 10:46 | Kamča |  Bezejmenná povídka
Slyším dětský pláč, ale nevidím nikoho plakat. Prohlížím si všechny lidi na zastávce, ale nikdo nepláče. Nechám to tedy být, asi mám horečku, třeba blouzním. Ale ne, už zase pláče! Volá na mě jménem. Kde je? Chci mu pomoct, ať je to kdokoliv. Rozhlížím se, ale nikdo nemluví, všichni jen z ledu vytesáni čekajíc na autobus. Zavírám oči a snažím se tu chvíli přečkat. Po nekonečném nádechu se opět podívám na hodinky. Jede to až za půl hodiny! Super. Taková zima, mám pocit, jako by se ze mě stával kus ledu, jenž nezná city. Pláč na malý okamžik utichnul a já se mohu věnovat svým představám o horké vaně. Horká voda, jenž se přilévá do kotle, teplo, které s láskou vítám.
"Kamčo? Kamčo?", už zase ty hlasy, ne, já nehcci. Snažím se zavřít oči a volání ignorovat. Ale . . . Co když se něco děje? Někdo je opravdu ohrožen? To nemohu dopustit. Podívám se kolem sebe a přede mnou stojí kdosi.

"Tak přece jsi to Ty, Kamčo.", promluvila na mě záhadná osoba. "My se známe?", neodolala jsem. Bytost, prohlížejíc si mou tvář do každého detailu, se nadechla a rozezněla ve svém hrdle smích. Stále jsem čekala na odpověď. "Máš se mnou něco neuzavřeného, drahá", s úsměvem pravila osoba, jenž viděla jsem ji poprvé. "Lituji, ale já si opravdu na nic nevzpomínám", snažila jsem se ve skrytu duše připomenout sama sobě, co je ta osoba zač a o čem mluví. "Kamčo, Kamčo..", vydechla s úsměvem. "Zachránil jsem Ti život, Ty si opravdu nevzpomínáš?", s těmito slovy jsem si snažila vybavit všechny situace, kdy jsem mohla být mrtvá.
"V noci.. Stála jsem na kolejích a přemýšlela o životě. Klečela jsem a prosila kohokoliv, aby mne vyslyšel a pomohl mi udělat život lepším.. Byla tma, mračna zakrývala měsíc a já neviděla přes slzy. To, jak na mne kdosi zavolal jménem a já se probrala, unikla jsem blížícím světlům vlaku, tohle myslíš?", vyprávěla jsem překvapeně.

"Ne, to opravdu ne", zasmál se muž, jehož oči byly pekelně černé s nádechem hnědorudé barvy. "Myslím tu noc, kdy jsi pospíchala pryč od hádek, nechtěla jsi poslouchat křik a nastartovala auto... Odjížděla pryč.. Tma a jakýsi chodec, který stál uprostřed silnice", pokračovala osoba s přiblížením. "To Ty jsi tam stál a díval se na mě?! Mohl jsi mě zabít! Vrazila jsem na poslední chvíli do stromu a ležela měsíce v kómatu. Proč jsi tam stál?", on mne nepřerušil, ale jeho odpověď byla překvapivá.
"Ne, hlupáčku, to jsem nebyl já. Já Tě z kómatu probral, víš?", pohladil mě současně s těmito slovy po vlasech. "Ale, ale... Lékaři říkali, že to byl zázrak!!", napadala mě spousta otázek.
"Zázrak", zasmál se muž stojící proti mně. "Ano, i tak mi občas mnozí říkají", pousmál se pobaven touto přezdívkou.
"Já … Ztrácím se, nevím, o co Vám jde", byla jsem čím dál tím zmatenější. Připadalo mi, že je to věčnost. Kde ten autobus je? Ještě 10minut! Nevěděla jsem, co mám očekávat.
"Tak, kdo tedy jsi?", navrátila jsem rozhovor k tykání.
"Začal bych otázkou, jestli vůbec jsem. Možná jsem výplod Tvé fantazie, jako byl ten dětstký pláč, který Tě děsí do teď.", bez gest odvětil. "Jak . . . Jak o tom víš?", nevěřila jsem mu a ani sobě, nevěděla jsem v tu chvíli nic. Čte snad myšlenky druhých? "Každý víme své",pokračoval v nejistých odpovědích, které zároveň nic neříkaly. "Mohu Ti říct,kdo jsem, ale musel bych Ti pak vzít duši a tělo nechat na pospas zlým silám.", řekl se zahádným posunkem. Přemýšlela jsem nad jeho barvou očí, bledou, téměř mrtvolnou barvou pleti a ty vlasy. Tak černé vlasy jsem neviděla.
"Takže … Super..", přemýšlela jsem nahlas, až jeho tázavý pohled mě probral. "Takže jsi nějaký blázen, který holduje satanismu?", řekla jsem lehce s nadsázkou, počítala jsem s tím, že tuhle osobu už nikdy neuvidím a nemusím jí brát nikterak vážně.
Zasmál se hlubokým hlasem, "ne, ne, ne, drahá.. Ty mě opravdu dokážeš pobavit. Jsi vtipná, je Tě škoda na mé smýšlení, ale jinak to nepůjde..", řekl a bylo na něm vidět, že stále přemýšlí nad mou větou o okultismu.
"Kdo jsi?!", řekla jsem, v mém hlase bylo cítit, že jsem zvážněla. Přestávala mne bavit hra, kde on ví vše, já nevím nic, je to téměř jako za dob studování, kdy u zkoušení padla otázka, profesor věděl vše a já nevěděla nic. Lepší je hra na pravdu, nalít čistého vína do sklenice, nechť Satanášek promluví, ať řekne, kým vlastně je. "Ale, ale.. Nehněvej se hned.. Vypadáš jako ďáblův posel.. Jsi rozkošná, když zuříš", touto větou ve mne dokázal podpořit oheň a v očích žár. "Nechte mne být, nic od Vás nechci, neznám Vás, tak dělejte, prosím, to samé.", řekla jsem téměř ztrácejíc síly s tímto hádáním a přemýšlením a odvrátila jsem svůj zrak na hodiny, které značily, že schází poslední minuta. Tik, ťak, tik, ťak. Hodiny tikaly potichu, přes všechen hluk autobusů a štěbetavých lidí. Už zase ten pláč. Rozhlédla jsem se kolem a hledala ono uplakané dítko, čekajíc na spásu, avšak nebylo nikde a ani záhadný muž. Byl to doopravdy jen výplod mé fantazie? Slyším hluboké vibrace, tóny, které nedokáži vstřebat. Aha, přijíždí autobus. Přicházím tedy k frontě, která se tady brzy vytvořila. Po pár minutách stojím na schodech autobusu, platím řidiči za lístek a konečně se vydávám domů. Přemýšlím nad tou osobou, jenž se mnou mluvila - pravda nebo lež? Již si nedokáži vybavit jeho tvář a jeho slova si vybavuji jen s velkou těžkostí.


Nekonečno skýtá možnosti naplnění našich nočních můr, kterých může být také neomezený počet. Řekla bych, že tato povídka je přiřazena k TT: Nekonečno, jelikož bude mít "nekonečně" mnoho dílů. Zapomněla jsem na ni, napsala jsem ji - je to asi rok, nyní se mi připomněla, tak v ní budu pokračovat. Nevím, co konkrétně si mám představit pod nekonečnem, ale mám hned několik verzí. Pan Nekonečný, po té vesmír. Ale o tom zase jindy. :) Doufám, že se vám moje povídka líbila. Nejspíše bude nést jméno Nekonečno. Na světě je nekonečně mnoho blbců, ale také nekonečně mnoho možností, jak se s tím vyrovnat. Doufám, že se vám tedy povídka líbila, že zanecháte komentáře, abych věděla, jestli s ní mám pokračovat. :)