Tajemná X

28. února 2013 v 13:03 | Kamča |  Tajemná
Jeho úder na mé rameno byl doopravdy tvrdý. Měl hrubou dlaň, která byla sem tam zakryta kusy nějakých látek. Otočil jsem se a s hrůzou jsem zjišťoval, že je to právě on. Rytíř smrti! Podíval jsem se ustrašeně na princeznu, která byla mou ženou, jenže ona měla zavřené oči, bezvládné tělo. Jediné, co ji drželo páteř ve svislé pozici, byla právě jeho ruka, která na ni tlačila. Viděl jsem, jak se její hlava lehce zachvěla, jako by ji zevnitř rozežíral na kusy.

Pokusil jsem se zakřičet, ale marně. Můj výkřik, nevzešel ven, zůstal uzavřen uvnitř mého těla, kde se odrážel o každý záhyb, každou stěnu mých orgánů, mých myšlenek. Do této doby jsem věděl mnoho věcí, měl jsem i různá tušení o budoucnosti, ale nyní jsem měl v hlavě úplně prázdno. Sůl jsem u sebe neměl, mluvit jsem taktéž nemohl, nešlo udělat nic.

Po chvíli z mé ženy ruku sundal, ona bezvládně, velice nekontrolovatelně upadla do jakéhosi hlubokého spánku na tomto podiu. Nohy jí plandaly z něj dolů, já seděl vedle ní. Uprostřed za našimi zády stál právě on, čímž se dostal přímo do středu onoho nápisu. Stále jsem neznal jeho správnou výslovnost. Doufal jsem, že láska k této nevinné dívce mě zachrání, tedy - nás.

To, co jsem po té viděl. Nikdy na tento pohled nezapomenu. Muž si stoupl tak, že se zdál býti ještě vyšší, než tenkrát, věž kostela se mi teď zdála doopravdy malinká. Začal se smát, když svíral ruce v různé pěsti, jako kdyby tahal za lano, jímž obmotal mou vyvolenou. Tahal a tahal. Ona se k němu přibližovala ve vzduchu, jako kdyby měla zlomenou páteř. Její tělo bylo tak příšerně prohnuté, oči měla zavřené. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem brečet, křičet, nemohl jsem vůbec nic. Na nic jsem se nezmohl, ani kdybych chtěl. Zřejmě mě uvnitř také nějakým zvláštním způsobem svázal. Nebo mě možná svazoval pocit viny, pocit zklamání. Vždyť tohle je konec. A jestli není, tak je to tedy doopravdy příšerný zážitek.

Má žena byla u jeho kolen, nebyla schopna pohybu. On do hrozného větru vykřičel několik slov, která mi nedávala smysl, ale věděl jsem, k čemu vedla. Tato slova zabila mou maličkou Ayu, která byla pod mou ochranou. Bylo to příšerné. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že je má žena mrtvá. Poprvé jsem si někoho vzal, někoho začal poznávat, nebyl jsem tak lhostejný vůči všem ostatním, jako tenkrát, když přišel Posel smrti poprvé. Byl pro mě něco jako královský šašek, nyní si tak připadám já. Rytíř záhy zmizel, mne nechal být, což mě na tom všem štve asi nejvíce ze všeho. Má princezna tam ležela, byla překrásná. Celé ty dny, co jsem byl s ní, jsem nevnímal city, které bych mohl někdy k ženě cítit. Nyní jsem to věděl až moc dobře. Můj výkřik, který se rozezněl uvnitř mých myšlenek, nebyl voláním o pomoc, nýbrž lásky vyznání.
Ležel jsem u ní, objímal její drobné a nehybné tělo. Klepal se pláčem, prosil Boha, aby ji alespoň učinil šťastnou na nebesích, aby si svou smrt nepamatovala. Prosil jsem za odpuštění. Tak moc se moje tělo třáslo, když jsem ji uvnitř své náruče kolébal.

Odpusť mi to, má přenádherná lásko.
Byla jsi takové nalezené poupátko.
Květiny umírají,
když je lidé trhají.
Tobě dal kdosi život,
život Ti zase vzal,
protože jsi byla jedinečná.
Svatbu jsi odmítla.
Odpusť mi ....

Šeptal jsem a přál si, aby se probudila. Aby to byla zase ta přenádherná princezna, kterou jsem si zamiloval. Ano, miloval jsem ji. Kdyby mi před několika měsíci někdo řekl, že poznám ženu, do které se zamiluji, nejspíše bych tuto informaci považoval za zbytečnou a také nepravdivou. Nyní vím, že jediná osoba, kterou jsem miloval více než život sám, byla ona. Pro ni bych ten život obětoval bez váhání. Je směšné, jak si s námi osud zahrává, když ví, co všechno může vyhrát. Litoval jsem toho, že jsem ji nikdy nemohl své city přiznat, protože jsem si je prostě neuvědomoval. Byl jsem tak hloupý. Můj život nyní má úplně jiné rozměry. Menší a těsnější. Když jsem stál u jejího hrobu, kam jsem ji měl sám vlastníma rukama pohřbít, brečel jsem jako malé dítko. Objímal jsem ji. Mé slzy padaly na její bledou tvář, která byla vždy tak překrásná. Nyní se však změnila na ledově chladnou. Od této chvíle uplynulo pár let a já se snažil stále činit dobro druhým lidem, abych se dostal do krásného prostředí, kde by na mě čekala ona. Zestárl jsem, ale přemýšlel, jak to tam asi vypadá. Zestárla ona také? Přál jsem si, abych ji byl nablízku. Ach, má lásko. Poslední sbohem, polibek na rty, navždy již světu uzavřená....


Možná se ptáte, proč jsem to označila do TT: Nekonečno. Nýbrž zde je popsaná nekončící láska, nekonečně mnoho slz. Je to príběh, kde se jedna žena dostala do Nekonečna. Pokud jste tento příběh četli jako první část mé povídky, ráda bych vás směřovala za červeným nápisem vlevo v menu: Pokračování Tajemné. Pokud se vám příběh líbil, neváhejte psát komentáře.

Mým doposud věrným čtenářům, kteří mě na této dlouhé cestě v psaní povídky doprovázeli, patří mé upřímné poděkování, úcta. Jsem vám doopravdy vděčná, že jste se sem pravidelně vraceli, zanechávali své komentáře. Nebojte se, povídka bude další. Také se chci omluvit, že příběh neskončil zrovna šťastně. Život není vždy lehký, blízcí nás opouštějí každým dnem, není lehké se s tím vypořádat, ale s vírou, že jednoho dne se s nimi setkáme, se pokračuje o něco s lepším pocitem. Bolest, kterou jsem měla při svých nedávných ztrátách v rodině, bohužel i dávných, cítím do dnes, ale věřím, že každý si najde důvod, proč žít. Jen bych vám chtěla říct, že je lepší říci své city k druhým lidem teď, než neříct vůbec. Není nic horšího, než někoho nechat odejít, aniž by věděl, co k němu cítíme. Zvláště, když ho necháme odejít dobrovolně (tím nemyslím smrt), až po té si uvědomíme, jak moc nám schází. Buďte, prosím, té lásky, jděte za svými rodiči, přáteli, přítelkyní/přítelem, obejměte je a řekněte, jak moc je skutečně máte rádi. Přiznejte si pavdu, protože není nic krásnějšího, než slyšet od někoho blízkého, že vás má rád a skutečně mu na vás záleží. Poslední dobou se tohle moc nenosí, to spíše právě nekonečno lží a nějaké tajemství, tak prosím, nechme té nekonečné přetvářky, než bdue pozdě. :) Snad se vám poslední díl povídky líbil, já to letím po škole hodit do Fragmentu a uvidíme, co z toho vzejde. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 28. února 2013 v 14:43 | Reagovat

Povídka se mi líbila, ale zrovna nemám nějak moc času si pročíst tvoji povídku celou i když bych hrozně ráda :) každopádně držím ti palce, ať ti to s tím Fragmentem vyjde, vypadá to dobře a zasloužilo by si to být v knize, takže držím ti palce :)

2 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 28. února 2013 v 21:20 | Reagovat

[1]: Ahoj, jsem ráda, že se líbila. :) Nevadí, třeba sem jednou opět zabloudíš a zjistíš, o čem to vlastně celé bylo. :) Mnohokrát děkuji, tohoto názoru si doopravdy velice vážím. :)

3 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 1. března 2013 v 5:45 | Reagovat

Je to dobre :)  na mem blogu muzes ted ochutnat trochu paranoii :)

4 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 2. března 2013 v 10:48 | Reagovat

[3]: Určitě se podívám. :) Děkuji.

5 Jindra Jindra | 3. března 2013 v 23:02 | Reagovat

Máš talent. Konec mi trochu připomněl vynikající knihu Sokrates, od Dana Millmana. Pokud ho neznáš, tak doporučuju. http://www.danmillman.cz/dm/dan-millman-cz/dan-millman-n a kniha: http://knihy.abz.cz/prodej/sokrates

6 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 4. března 2013 v 18:01 | Reagovat

[5]: Och, neznám, ale rozhodně si ji přečtu, děkuji za informaci a za takovou lichotku. :)

7 Soff* Soff* | Web | 22. května 2013 v 21:28 | Reagovat

!!!
Dokonalý konec. Smutný. Povídka mě naprosto dostala a uchvátila.
ALe ještě víc mě oslovil její závěr, kde jsi napsala to o dnešním světě. Je v tom spousta pravdy.
Díky, za příjemně strávený večer! :3

8 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 22. května 2013 v 21:55 | Reagovat

[7]: Mnohokrát děkuji. :) Bála jsem se, jak zareaguješ, ale tohle je dobré. :) Též děkuji za krásný večer. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama