Chybíš mi

11. února 2013 v 16:25 | Kamča |  Vzpomínky
"Chybíš mi, chybíš mi,
čemu se divíš?
Chybíš mi, chybíš mi,
už zase mizíš."
Tomáš Klus - Chybíš mi


Pomalu odcházíš z mého života a zanecháváš mě bez odpovědi. Doopravdy se již nikdy nevrátíš? Doopravdy mám zmáčknout smyšlené tlačítko delete ve svém srdci a říct, že Tě neznám? Ach, prosím, ať je odpověď ne. Nevím, co je horší. Jednou jsi ze života odcházel pomalým krokem, jako bys mě připravoval na to, že pro mě tu nejsi. Byla jsem jen náhrada. Nyní jsi odešel přes noc. Ptám se sama sebe - co to má být?!

Když mě před pěti lety opustil člen rodiny, jen proto, že chtěl být se mnou, doufala jsem celou dobu, že žije u nějaké staré babičky a je šťastný. No, teď když se dozvídám, že pět let nesoukromé víry v její existenci, byla jen naivita plná nesplnitelných iluzí, že je mrtvá od ono osudného večera (28. února 2009), ztrácím víru, že i Ty se někdy vrátíš.

Již doopravdy nevím, co mám dělat, jelikož jsi osoba, kterou nepotřebuji mít na blízku. Na jednu stranu je mi Tvá přítomnost blízká a příjemná, na druhou stranu Tě nenávidím, když se mnou nejsi. Doopravdy nevím, z čeho jsem tak zmatená. Tak jako nás opouštějí zářivá tělesa z nebe, opouští nás lidé. Avšak vzpomínky zůstanou. Na jednu stranu náš ničí, dostávají nás na kolena od krve zmlácené, orgány a srdce máme vyrvané. Ale na druhou stranu bychom bez nich nemohli žít, jelikož by strašně bolelo, kdyby se náš svět točil stále dokola jako ve filmu 50 krát a stále poprvé, nebo A co když je to pravda?. Můj život se celých 5 let točil dokola okolo jedné záležitosti: Žije? Nežije?, a teď zjišťuji, že mé vzpomínky nikdy nebudou obnoveny.

Bolest, kterou jsem prožívala. Jen si představte, že máte na někoho až moc krásných vzpomínek. Pak vás najednou opustí a vy se celé dny ptáte - vrátí se? Nevnímala jsem až tak ztrátu někoho tak důležitého, jako to, že mé vzpomínky, které jsem s ní měla, možná byly ty poslední. Vždy jsem prosila mé božstva, ve které věřím, aby mi ji vrátily a já mohla mít další vzpomínky. Do minulého úterý mě přímo drásal pocit, že nevím, jak je to s jejím životem. V průběhu elt jsem přicházela na to, že by byla menší bolest, kdybych věděla, jestli žije, či nežije. Ta nejistota, naivní víra, iluze, to vše mě ničilo, ale drželo při životě zároveň. Teď jsem ztratila víru a musím říct, že je to nepopsatelná bolest.

Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky, teď již nemohu doufat, že nějaké další budou, pouze mohu říct, že mám poslední vzpomínku vyfocenou. Proto bych nepřála nikomu z vás, abyste si nechali někoho ze života utéct, protože on se nemusí vždy vrátit a pak budete žít v nejistotě z toho, zda-li ještě nějaké "kdyby", nějaká vzpomínka bude utvořena do vaší galerie uvnitř srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. února 2013 v 18:54 | Reagovat

Musím se přiznat, že jsem tomuto obratu nepochopil: ...opustil člen rodiny, jen proto, že chtěl být se mnou...
Ale to jsi beztak napsala jen pro sebe. :)

2 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 11. února 2013 v 20:01 | Reagovat

[1]: Tento obrat znamenal to, že za mnou onen člen rodiny utekl a již jsme ho nikdy neviděli, ztratil se. Avšak všichni věděli, že je mrtev, jen mě to řekla matka minulé úterý tónem "A co jsi jako čekala?!". Takto to bylo myšleno, lepší? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama