Únor 2013

Tajemná X

28. února 2013 v 13:03 | Kamča |  Tajemná
Jeho úder na mé rameno byl doopravdy tvrdý. Měl hrubou dlaň, která byla sem tam zakryta kusy nějakých látek. Otočil jsem se a s hrůzou jsem zjišťoval, že je to právě on. Rytíř smrti! Podíval jsem se ustrašeně na princeznu, která byla mou ženou, jenže ona měla zavřené oči, bezvládné tělo. Jediné, co ji drželo páteř ve svislé pozici, byla právě jeho ruka, která na ni tlačila. Viděl jsem, jak se její hlava lehce zachvěla, jako by ji zevnitř rozežíral na kusy.

Pokusil jsem se zakřičet, ale marně. Můj výkřik, nevzešel ven, zůstal uzavřen uvnitř mého těla, kde se odrážel o každý záhyb, každou stěnu mých orgánů, mých myšlenek. Do této doby jsem věděl mnoho věcí, měl jsem i různá tušení o budoucnosti, ale nyní jsem měl v hlavě úplně prázdno. Sůl jsem u sebe neměl, mluvit jsem taktéž nemohl, nešlo udělat nic.

Po chvíli z mé ženy ruku sundal, ona bezvládně, velice nekontrolovatelně upadla do jakéhosi hlubokého spánku na tomto podiu. Nohy jí plandaly z něj dolů, já seděl vedle ní. Uprostřed za našimi zády stál právě on, čímž se dostal přímo do středu onoho nápisu. Stále jsem neznal jeho správnou výslovnost. Doufal jsem, že láska k této nevinné dívce mě zachrání, tedy - nás.

To, co jsem po té viděl. Nikdy na tento pohled nezapomenu. Muž si stoupl tak, že se zdál býti ještě vyšší, než tenkrát, věž kostela se mi teď zdála doopravdy malinká. Začal se smát, když svíral ruce v různé pěsti, jako kdyby tahal za lano, jímž obmotal mou vyvolenou. Tahal a tahal. Ona se k němu přibližovala ve vzduchu, jako kdyby měla zlomenou páteř. Její tělo bylo tak příšerně prohnuté, oči měla zavřené. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem brečet, křičet, nemohl jsem vůbec nic. Na nic jsem se nezmohl, ani kdybych chtěl. Zřejmě mě uvnitř také nějakým zvláštním způsobem svázal. Nebo mě možná svazoval pocit viny, pocit zklamání. Vždyť tohle je konec. A jestli není, tak je to tedy doopravdy příšerný zážitek.

Má žena byla u jeho kolen, nebyla schopna pohybu. On do hrozného větru vykřičel několik slov, která mi nedávala smysl, ale věděl jsem, k čemu vedla. Tato slova zabila mou maličkou Ayu, která byla pod mou ochranou. Bylo to příšerné. Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že je má žena mrtvá. Poprvé jsem si někoho vzal, někoho začal poznávat, nebyl jsem tak lhostejný vůči všem ostatním, jako tenkrát, když přišel Posel smrti poprvé. Byl pro mě něco jako královský šašek, nyní si tak připadám já. Rytíř záhy zmizel, mne nechal být, což mě na tom všem štve asi nejvíce ze všeho. Má princezna tam ležela, byla překrásná. Celé ty dny, co jsem byl s ní, jsem nevnímal city, které bych mohl někdy k ženě cítit. Nyní jsem to věděl až moc dobře. Můj výkřik, který se rozezněl uvnitř mých myšlenek, nebyl voláním o pomoc, nýbrž lásky vyznání.
Ležel jsem u ní, objímal její drobné a nehybné tělo. Klepal se pláčem, prosil Boha, aby ji alespoň učinil šťastnou na nebesích, aby si svou smrt nepamatovala. Prosil jsem za odpuštění. Tak moc se moje tělo třáslo, když jsem ji uvnitř své náruče kolébal.

Odpusť mi to, má přenádherná lásko.
Byla jsi takové nalezené poupátko.
Květiny umírají,
když je lidé trhají.
Tobě dal kdosi život,
život Ti zase vzal,
protože jsi byla jedinečná.
Svatbu jsi odmítla.
Odpusť mi ....

Šeptal jsem a přál si, aby se probudila. Aby to byla zase ta přenádherná princezna, kterou jsem si zamiloval. Ano, miloval jsem ji. Kdyby mi před několika měsíci někdo řekl, že poznám ženu, do které se zamiluji, nejspíše bych tuto informaci považoval za zbytečnou a také nepravdivou. Nyní vím, že jediná osoba, kterou jsem miloval více než život sám, byla ona. Pro ni bych ten život obětoval bez váhání. Je směšné, jak si s námi osud zahrává, když ví, co všechno může vyhrát. Litoval jsem toho, že jsem ji nikdy nemohl své city přiznat, protože jsem si je prostě neuvědomoval. Byl jsem tak hloupý. Můj život nyní má úplně jiné rozměry. Menší a těsnější. Když jsem stál u jejího hrobu, kam jsem ji měl sám vlastníma rukama pohřbít, brečel jsem jako malé dítko. Objímal jsem ji. Mé slzy padaly na její bledou tvář, která byla vždy tak překrásná. Nyní se však změnila na ledově chladnou. Od této chvíle uplynulo pár let a já se snažil stále činit dobro druhým lidem, abych se dostal do krásného prostředí, kde by na mě čekala ona. Zestárl jsem, ale přemýšlel, jak to tam asi vypadá. Zestárla ona také? Přál jsem si, abych ji byl nablízku. Ach, má lásko. Poslední sbohem, polibek na rty, navždy již světu uzavřená....


Možná se ptáte, proč jsem to označila do TT: Nekonečno. Nýbrž zde je popsaná nekončící láska, nekonečně mnoho slz. Je to príběh, kde se jedna žena dostala do Nekonečna. Pokud jste tento příběh četli jako první část mé povídky, ráda bych vás směřovala za červeným nápisem vlevo v menu: Pokračování Tajemné. Pokud se vám příběh líbil, neváhejte psát komentáře.

Mým doposud věrným čtenářům, kteří mě na této dlouhé cestě v psaní povídky doprovázeli, patří mé upřímné poděkování, úcta. Jsem vám doopravdy vděčná, že jste se sem pravidelně vraceli, zanechávali své komentáře. Nebojte se, povídka bude další. Také se chci omluvit, že příběh neskončil zrovna šťastně. Život není vždy lehký, blízcí nás opouštějí každým dnem, není lehké se s tím vypořádat, ale s vírou, že jednoho dne se s nimi setkáme, se pokračuje o něco s lepším pocitem. Bolest, kterou jsem měla při svých nedávných ztrátách v rodině, bohužel i dávných, cítím do dnes, ale věřím, že každý si najde důvod, proč žít. Jen bych vám chtěla říct, že je lepší říci své city k druhým lidem teď, než neříct vůbec. Není nic horšího, než někoho nechat odejít, aniž by věděl, co k němu cítíme. Zvláště, když ho necháme odejít dobrovolně (tím nemyslím smrt), až po té si uvědomíme, jak moc nám schází. Buďte, prosím, té lásky, jděte za svými rodiči, přáteli, přítelkyní/přítelem, obejměte je a řekněte, jak moc je skutečně máte rádi. Přiznejte si pavdu, protože není nic krásnějšího, než slyšet od někoho blízkého, že vás má rád a skutečně mu na vás záleží. Poslední dobou se tohle moc nenosí, to spíše právě nekonečno lží a nějaké tajemství, tak prosím, nechme té nekonečné přetvářky, než bdue pozdě. :) Snad se vám poslední díl povídky líbil, já to letím po škole hodit do Fragmentu a uvidíme, co z toho vzejde. :)

Tajemná IX

27. února 2013 v 21:02 | Kamča |  Tajemná
Nepomohlo to. Cítím se tak vyčerpaný, tak moc jem se snažil. Vzal jsem si jedinečnou ženu, ale osud jsem tím nepřelstil. Rytíř smrti nás sice nelapil hned, ale před ním jsme našli naši čarodějku. Bylo to příšerné setkání. Tenkrát se nám ztratila, když jsme se snažili přežít. Nevěděli jsme, jestli to přežila, ale byli jsme si téměř jisti, že ne.

Putovali jsme lesem, když najednou křečovitě chytl někdo za ruku Ayu. Prudce jsem se otočil a byl připravený zaútočit. Jenže rychle jsem svůj nůž zandal, protože jsem viděl, že je to právě ona. Velice tvrdě, silně ji držela za zápěstí, celá se chvěla. Měla strach ve svých kukadlech, které nejspíše viděly a zažily něco příšerného. Narazili jsme na ní při cestě do neznáma. Měla otrhané šaty, byla celá špinavá, také potřísněná svou vlastní krví.

V cestě jsme pokračovali, neměli jsme čas, který bychom mohli ztratit nějakým touláním po lese. Co asi zažila. Neodolal se a se strachem na duši jsem ji položil tuto otázku. Jenže ona polkla, nepromluvila. Vydala ze sebe velice smutný zvuk, načež jsme zjistili, že jí Rytíř smrti uřízl jazyk. Byla to ta nejhorší podívaná, jakou jsem kdy viděl. Dokázala ze sebe pouze vydat jen nic neznamenající hlásky, ale já tušil, co nám chce říct. Její stisk našich paží, vytřešený pohled, to vše nám říkalo, že se blíží. Usoudili jsme, že nám nezbývá mnoho času, kývli jsme tedy na poděkování této ženě, která pro nás obětovala svůj vlastní velice překrásný hlas. Mohla i zemřít. Byla věrnou přítelkyní, nikdy jí to nezapomenu.

Utíkali jsme rychlostí blesku, ale měl jsem takové neblahé vědomí, že i to je málo. Pozastavili jsme se na nějakém rozcestí, které mi připadalo, že znám. Ano, tamtím směrem je to podium, na které ji postavili! Utíkali jsme tam, protože jsem dostal nápad, že když přečtu ona slova pozpátku, změní význam, a on odejde. Jenže to byl oříšek. Stáli jsme tam a já stále nevěděl, jak se to správně vyslovuje. Bůh ví, co to bylo za jazyk. Snažil jsem se, snažil. Jenže v tu chvíli opět zrnka písku začaly putovat a vznášet se do vzduchu. Kdosi nás popadl za ramena.

Apocalypse

25. února 2013 v 16:24 | Kamča |  Nekonečno
Drazí,

dnes jsem objevila pár svých starých videí, kde hraji na hudební nástroje, pár starých fotek, kdy jsem byla ještě nešťastná. Ale také jsem našla něco literárnějšího stylu. Objevila jsem totiž v oné složce své staré texty (některé byly psané pro pár hudebních kapel), tak jsem se rozhodla, proč se s vámi o ty příšerné "skvosty" nepodělit, že? :D

Vybrala jsem si svou báseň/píseň Apocalypse. Jak vznikla? Dostala jsem ve škole v prvním ročníku na střední škole úkol, abych napsala báseň, která bude kompletně v anglickém jazyce, ale mělo to jednu podmínku. Musela obsahovat hlavně přídavná jména. Tak tady je mé pojetí.

Apocalypse

Hell comes to Earth from below
The color is red,
before the sun was yellow
On Earth it rains heavily
Angels die quietly
Hell, who takes a soul.
Sinful bodies, they feel guilty.
Fruit in a bowl,
adorned the "Last Supper" beautifully.
Sinners are petering out from the world at speed of light,
fire burned everything.
Set the world on fire,
and there isn't anything



Myslím, že každý z nás má nekonečno vzpomínek, ale proč si občas nepřipomenout některou z nich? Postupem času asi založím rubriku vzpomínek, kde budu mít tyto své staré texty, abyste si nemysleli, že jsem to vyplodila v tento rok. :)

Podrobnosti blogu

24. února 2013 v 20:22 | Kamča |  Aktuálně
Drazí,

připravila jsem si pro vás detailní popis veškerých funkcí, které se mohou nalézt na mém blogu. Je to doopravdy jednoduché, ale snad se vám, díky tomu, bude lépe pracovat a vyhledávat, jelikož hledáček nemám doopravdy v plánu sem dávat. :)


Po kliknutí, pravým tlačítkem myši na obrázek, by se měl zvětšit, abyste detailněji viděli jednotlivé body. :)


1.) Cesta
- jedná se o jednoduchou cestu, pomocí ktreré se můžete dostat do jednotlivých rubrik, aniž byste museli jít opět přes menu, stačí jen kliknout na požadované slovo názvu rubriky a dostanete se opět zpátky - jednoduché.

2.) Článek
- k tomu si myslím, že není moc co dodávat. Jedná se o název, po jehož kliknutí se dostanete na celý článek, po kliknutí na "počet komentářů"/"přidat komentář", můžete přidat svůj komentář, či hodnoti článek hvězdou.

3.) Tajemná
- jedná se o podívku, která vznikla náhodou díky TT - Není růže bez trní. Povídka je ze středověké doby, má již několik dílů, vychází poměrně pravidelně. Je Fantasy rázu. Po kliknutí na "Tajemné" se dostanete na seznam
článků na pokračování.

4.) Reklamy
- já bych řekla "neklikat, neklikat, neklikat". Jedná se o reklamy sponzorů webhostingu, například nova.cz, tn.cz (což je vlastně nova), apod.

5.) Počítadlo
- je takové malé a neviditelné, což si myslím, že je dobře. Nerada bych, aby byl vidět nízký počet návštěv za den, tudíž jsem si zvolila počítadlo, který započítá jednu IP adresu denně.

6.) Aktuálně
- Zde se zobrazuje 5 nejnovějších článků, které jsem za poslední dobu napsala. Ovšem, pokud vám nějaký unikne a již zde není k vidění, nezoufejte. Každou neděli vychází články Aktualizace X.X.

7.) Profil
- jelikož jsem žena, po kliknutí na "více" si můžete přečíst třeba o mých oblíbených metalových (i jiných) kapelách, o mých oblíbených filmech, knihách nebo o mé povaze.

8.) Rubriky
- zde se nachází několik rubrik, které bývají ještě rozrubrikované později. Tudíž, kliknete-li na TT, zjeví se vám témata, na která jsem doposud psala a můžete si vybrat. Podobně je udělaná i rubrika Vlastní a Tvorba.

9.) Záhlaví
- přeci tu jen je, byť skryté, ale je. Po kliknutí na "Úvodní stránka" se opět objevíte na samém srdci blogu.

10.) Archiv
- ten se vlastěn pokusím vymazat, ale zatím tu je. Jednoduše kliknete a uvidíte dané měsíce, kdy jsem něco ze sebe vyplodila a napsala to. Můžete si tedy vybrat jednotlivá období mého blogování.



To je zřejmě všechno, drazí přátelé. Doufám, že se vám stručný popis jinak jednoduchého blogu líbil. Veškeré ohlasy vítám, abych z nich mohla později vycházet. :)

Aktualizace 0.2

24. února 2013 v 10:19 | Kamča
Zde vidíte mé články, které jsem napsala v týdnu 18. - 24. února 2012.

Vydáno
Článek
23. února v 22:23Tajemná VIII
21. února v 19:22Ztracená duše
21. února v 11:02Přestaň se bát
20. února v 19:4621. století
18. února v 17:58Tajemná VI

Nejkomentovanější články z tohoto týdne:

21. února v 19:22 Ztracená duše 8 komentářů
21. února v 11:02Přestaň se bát2 komentáře
20. února v 19:4621. století5 komentářů
18. února v 17:58Tajemná VII2 komentáře

Tajemná VIII

23. února 2013 v 22:23 | Kamča |  Tajemná
Kdybych tento příběh někomu vyprávěl, nejspíše by nechápal, proč jsem si byl tak jist s temnými silami. Proč zrovna šli po nás? Já to věděl celkem s jistotou. Postupem času jsem totiž zjistil, že Aya je doopravdy ona princezna z povídaček místních dam. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale postupně mi to začalo vysvětlovat naprosto vše.

Ona byla právě tou princeznou, proto nás její slzy z křišťálového jezera neotrávily, ani nezměnily naše životy k nejsmutnějšímu životu umělce, který hledá spasení své duše v dojemných citátech. Díky jejímu náhrdelníku, který zdobil její otrhaný a ušpiněný šat, jsme mohli objevit onu přenádhernou krajinu Země utajené. Ale příčina přítomnosti zlých mužů, které bych si ani ve snění nedokázal představit, byla trošku složitější.
Její otec těžce nesl odmítnutí tak bohatého ženicha, tudíž proklel právě tuto sličnou ženu, aby byla odsouzena k té nejhorší smrti. Jenže Aye trvalo, než mi tohle celé dokázala potvrdit, měla strach, že bych odešel a nechal ji samotnou. Jenže to se nestalo, zatím.

Čarodějka nebyla jediná možnost, jak zastavit tyto "hrdiny". Věděl jsem ještě o jedné. Možná jich bylo více, ale já se vždy soustředil na jednu část, která by nám mohla pomoci. Utíkali jsme za ženou, která mi vždy dokázala pomoci, dávala mi odpovědi na mé všetečné otázky, které vlastně nebyly důležité. To jsem s uvědomil až při vážné situaci. Tak hloupé otázky, měl bych se za ně omluvit.

Matko, jenž jsi mne porodila,
byl bych rád, kdybys nám poradila.
Roky jsem zde nebyl,
vím, že lehký jsem zrovna nebyl.

Žádám Tě o pomoc,
dříve, než-li bude noc.
Tato žena krásná jako lotosový květ,
nesmí zemřít, aniž by jí nebylo dost let.

Žena se na mne podívala. Můj proslov pochopitelně poslouchala s vážným výrazem ve tváři. Načež se usmála a nabídla princezně i mně nějaký pokrm i s tekutinami. Odpovědi jsme se dostali až po vydatném dezertu, který bych spíše nazýval hlavním chodem na tři dny dopředu. Musím říct, že pití dělala matka stále výborné. Její voda nikdy nechutnala, jako jiné místní studánky. Nějak ji dokázala ozvláštnit, ale nevím doposud čím a jak.

Synu, zkus na to jít s láskou.
Ona je doopravdy kráskou.
Pokud ji máš rád, vem' si ji
a nech si ji.
Král bude jistě rád,
za pár okrasných zahrad.
Vy budete šťastní,
Rytíři smrti, padni.

Podívala se na nás žena, jenž mě nosila necelý rok ve svém těle. Tuto odpověď jsem doopravdy nečekal. Je pravda, že magii a rituály jsme nejspíše vyčerpaly až na dno. Můj pohled nyní spočinul na Aye. Chtěl jsem znát její názor. Muž, který jí před pár dny zachránil život, jenž ani vlastně pořádně nezná, by měl být jejím mužem na život a na smrt. Dokud by nás doopravdy Paní smrt nerozdělila. Její oči byly rozzářené, alespoň mi to tak připadalo. Poděkovali jsme a naplánovali na setmění obřad. Vlastně jsme neměli zprávu ohledně poslů a Rytíře, byli jsme tedy klidní. Pomalu docházelo k setmění, já ještě neviděl svou vyvolenou. To byl první okamžik, kdy jsme byli bez sebe, připadal jsem si nějak prázdný, nejistý. Co za pocity se to ve mně nachází, sám přicházím, sám také scházím.

Stál jsem uprostřed louky, která byla jen krásným doplňkem pro rybník, u kterého jsem vyrůstal. Nebyl tak krásně průzračný, ale ke šťastnému dětství a skotačení s ostatními dětmi z okolí doopravdy stačil. Náhle jsem měl pocit, jako by se mé srdce na pár vteřin zastavilo. Viděl jsem Ayu, jak jsem ji ještě nepoznal. Měla krásné bílé šaty z krajky, které nebyly tak poškozené. Nebyly vůbec poškozené. Podíval jsem se do jejich trnitých očích, které mne tenkrát donutily zastavit a počkat, co chtějí jí udělat šašci v černých barvách. Oči, jenž tenkrát prosily o pomoc, nyní žádaly jediné, abych si ji vzal. Byl to krásný pocit. Kousla se do spodního rtu, přičemž jsem ji něžně pohladil po tváři a políbil. Sňatek skončil brzy a já byl doopravdy šťastný. Nyní jen doufat, že to bude stačit.

Ztracená duše

21. února 2013 v 19:22 | Kamča |  Problémy 21. století
Opět bych čtenářům doporučila tuto píseň ke čtení tohoto "díla". :)

Stála uprostřed pokoje,
jenž zdobilo pouze jedno zrcadlo.
Odraz nedával jí pokoje,
bylo těžké utkat se s pravdou.

Bojovala, křičela, do něj mlátila,
jenže jeho obraz nerozbila.
Bylo silnějí než ona.
Pravda ji potkávala na každém rohu.

Připomínka její lži
zjevovala se jí ve snech,
kdekoliv byla,
na mysli to měla.

Navždy ublížená,
blízcí odcházejí,
její odraz pravdivý zdál se být,
ona nemohla s tím pocitem dál žít.

Uprostřed toho pokoje stála osoba,
která si svůj život nevzala.
Každý den plakala
a odrazu svého se dotýkala.
Přes slabou vrstvu skla,
viděla své minulé já.

Odraz její mysli, odraz skutečnosti.
Že ztratila a zaprodala duši.
Její duše zaklená v odrazech minulosti.
Připomínající, jak lidé ztrácejí soucit ctnosti.



Touto poezií se pokouším vyjádřit další návrh na problém společnosti, nikoliv století. Století za to nemůže, to pouze my lidé jsme králi světa (sarkasmus). Kdyby se mohl někdo jiný vzbouřit, aby si zachoval svou duši, nejspíše by nepřežil, nebo by skončil úplně sám ohlodaný od psů a koček. Uvědomění, že máme právo mít i tyto lepší vlastnosti, by mohlo pomoci změnit vnímání světa.

Přestaň se bát

21. února 2013 v 11:02 | Kamča |  Problémy 21. století

Vezmi mě za ruku a přestaň se bát . . .


Seděla jsem v osamělé kavárně, kde nikdo nebyl dobrých pár let. Vždy se zde vystřídalo několik zákazníků, nejvýše tři za den. Proč? Protože obsluha je pořád stejná, prostředí je pořád stejné. Vše je pořád stejné. Žádné změny. Lidé přeci milují nové a nepoznané, jinak by Adam s Evou v ráji nechtěli okusit jablko zkázy.

Upíjela jsem ze svého čaje a uvědomovala si, jak lehký je život, ale jak těžké je bytí. "Je v tom rozdíl?" Ptají se mě posluchači, když večer vylívám své srdce ke klaviatuře místního hudebního nástroje, kam se lidé chodí pobavit, ale občas se zde najde den, kdy chtějí vypnout a neexistovat. V tom případě jdou také sem. Poslouchají žalostné tóny, které hraji na klavír, a odcházejí zničení, bez energie, naprosto na dně. Nevidí v tom jiný smysl, který se snažím objevit uvnitř své duše i já. Chtěla jsem, aby nebyli zklamaní, když já hraji zklamanou píseň, měli být šťastní z toho, že oni tohle neprožívají. Když jsem hrála veselé písně, smáli se, takto přebírali mé nálady na sebe, jako já brala jejich smutek na své tělo, do svých myšlenek, aby se oni mohli smát. Ale i přesto jsem někdy chtěla skončit.

Párkrát za svůj život jsem se o to pokusila. Myslím, že jen jednou mě cosi zastavilo, když to bylo opravdu o vlásek. Vyváznout smrti takhle lacině, ale v objetí vlastní nenávisti, proseb o odpuštění, uvědomění si, že vlastně smrt není řešení, když si pro ni jdeme sami a brzy, pro mě znamenalo ztrátu vlastní ctnosti. Správný čas přijde, ona si nás nechce vzít, když chceme my ji. Tenkrát jsem toužila po tom, aby moje krev z žil vystoupila na povrch a spatřila světlo tohoto špinavého světa, který mi tenkrát připomínal spíše jen hnusný pajzl. Jenže životy se proplétají, jako ruce zamilovaných párů. Mé pohledy na svět se změnily, nemám sílu poslouchat nářky druhých, kteří chtějí ukončit svůj život až moc lehkomyslně, aniž bych je nezastavila, neprobrala ránou.

Hrála jsem na klavír, ať se dělo cokoliv, ať byla doba zlá, nebo byla doba hezká. Nikdy jsem nepřestávala přiznávat své city tomuto nástroji. Nyní si uvědomuji, že to je ten hlavní problém. Přestat se bát. Všichni si říkají, že dnešek nejistý se zdá, co tedy můžeme čekat od zítřka? Chci vám posledním výkřikem říct, co můžeme čekat, avšak stát se to hned nemusí, když nebudeme věřit. Sice si můžeme říct, že tohle je noční můra a zítra tomu nebude jinak, ale my si můžeme také říct, že dnes je tomu tak, následující den tomu bude onak (jinak). Zítra se probudíme a máme jinou šanci na nový život, jen se ji chopit. Pokud nejsme nyní spokojení, stačí se jen ohlédnout, zavřít dveře minulosti, která nás stahuje dolů a odejít. Jen chytit za ruku a přestat se bát.


Tímto článkem jsem chtěla pouze opomenout lidské chování. :) Snažím se pod tvrdou slupkou tohoto tématu najít něco, co je křehké a může nám pomoci v následujících dnech, i letech. Problémy nepatří 21. století, ale jsou naše. Jen náš pohled na svět, na život, na druhé, i na nás samé, je problémem. V jiné době lidé neměli pocit, že jsou nějaké globální problémy, protože měli rodinu, byli šťastní, měli něco, pro co jim stálo žít. Když slyším sem tam od někoho, jak chtějí být úspěšní (a nejlépe ve všem), raní to vždy mé srdce. Protože jsem asi z jiné doby, toužím po rodině, po lásce mezi lidmi, nikoliv po penězích, po pochvale od šéfa. Ano, je to krásný pocit, ale můžeme pro takový kus papíru ztratit své blízké. To je problém. Někdo ho nemá, jiný ano. Zkusme se tedy probrat do jiného dne plného štěstí a radosti, kde tóny mého zastaralého klavíru znějí tak sladce a zamilovaně, tak vesele. Jen zmáčknout to pomslné tlačítko START.

21. století

20. února 2013 v 19:46 | Kamča |  Problémy 21. století
Drazí,

rozhodla jsem se napsat "jakýs takýs" článek. (Zvláštní nářečí, což?)

Nejprve musím říct, že mě tohle téma překvapilo. Možná to bude tím, že jsem se tentokrát nepodívala na téma.blog.cz včas a zjistila až výsledek hlasování. Jediné, co mi na tomto tématu vadí, je to, že je celkem pesimistické. PROBLÉMY 21. století, přiznejme si, kdo chce slyšet o problémech? Každý má ty své a mít starosti ještě s problémy jiných lidí je doopravdy nádherná možnost, která se neodmítá, že? (Sarkasmus pro nechápající, pro chápající bod na účet ;))

Ale tak tedy dejme se do práce. Pod pojmem "Problémy 21. století" si představím například lásku na první pohled. Všechna dítka, jenž si vypráví o svých vztazích, že to byla doopravdy "láska na první pohled", jsou vlastně celkem povrchní. Jelikož biologie společně v závěsu s chemií na to má vzorec (tedy na zamilovanost). Ano, chemický vzorec zamilovanosti bych přiřkla klidně i k té lásce na první pohled, je povrchní. Ale jakmile by se mělo jednat o větší známost, nastupuje biologie. Pro mnohé je problémem právě tohle. Láska a Láska číslo dvě.

Dalším problémem mimo vztahy bych viděla lidské chování. Mozek vyhodnocuje naše činy na tři způsoby. Nebo tedy udává 3 důvody, proč takhle činil. Prvním je strach, druhým jsou obavy a třetím je přání. Řekla bych, že na tom je něco pravdy. Alespoň takto to píšou v Psychodynamické psychoterapii. Tudíž naše jednání ospravedlňuje vzorec v naší hlavě. Nemáme přítelkyni/přítele, protože máme obavy, že zklameme, strach, že budeme ublížení, ale zároveň je naším velkým přáním ji/ho mít. Řekla bych, že málo z nás dokáže vnímat jiné aspekty než strach, obavy, přání. Bohužel pro lidstvo, vnímáme to pesimisticky. MÁM STRACH, že zklamu, BOJÍM SE, že budu zklamaný, CHCI ... Brala bych to spíše obráceně. Mým snem je mít vztah, tak si to splním, pokud je tam strach, ukažme mu, že my jsme silnější, zvláště, když jsme šťastní z naplnění našich snů.

Nebudu ani zmiňovat další problém - virtuální svět (Facebook - nebo v překladu do lidovějšího jazyka: Fejsbůk). To je snad jasné. Ten, kdo ho neumí ovládat a nakládat s ním správně, neměl by ho mít moc brzy. Ale co je moc brzy, že? Nyní je velkým problémem dětství. Všichni si myslí, že jsou vyspělí, když mají sex pod 15, alkohol též (i jiné omamné látky), to je podle mě největší problém. Děti, které mají být naší budoucností, jsou spíše naší ponorkovou nemocí.


Toto byl můj pesimistický článek, ve kterém si asi jen na něco stěžuji, stále jsem k něčemu kritická. Ale upřímně - co čekáte? PROBLÉMY 21. století budou mít snad hezké články? Ano, zní to velice vyspěle, že konečně se probudili starší jedinci, jenže nikdo vám nenapíše článek, ve kterém napíše, že problémem jsou právě ty problémy - pohled na svět. Naši předci měli jiné problémy - jak obstarat jídlo, zda-li se muž, hlava rodiny, vrátí z války zdravý a v pořádku. Nyní jsou ty problémy vážně absurdní. Ano, já dobu války nezažila, ale připadá mi, že mnozí z nás ani nevědí, že nějaké války byly, když takto vidí svět.

Tajemná VII

18. února 2013 v 17:58 | Kamča |  Tajemná
Uběhli jsme nespočet kilometrů, metrů a nejednu míli. Ale dech jsme stále naštěstí měli, neztráceli, tudíž jsme pokračovali v cestě. Utíkali jsme do temného lesa ke křišťálovému jezeru, které bylo rozděleno na pár částí. Jednou z nich byla právě ta osudná studánka, která se nás snad pokusila zdemolovat. Našli jsme postupem času to největší jezero a zkusili říct své modlitby do něj. Bylo obrovské, zmrzlé. Čarodějnice nám stihla pouze říct pověst, která se o něm léta v této zemi povídá. Jeho příběh byl starý doopravdy několik desítek let.

Povídá se, že prý žila princezna této říše, která vládla sama, aniž by měla titul Královny. Tím se myslela Královna nebes - post nejvyššího umístění v tomto kraji. Princezna byla zklamaná, že neměla svého krále, který by ji pomohl v těžké době této přenádherné země. Proto, když jí otec domluvil sňatek s jiným mužem, jen aby ovládli i jiné kraje celého světa, utíkala do lesa, kde mohla všechny nářky ze sebe vyplakat. Brečela tak dlouho, měla přeci několik dobrých důvodů. Nechtěla svou zemi, svůj lid dostat pod nadvládu nějakého vůdce, kterému jde jen o bohatství a větší prostor. Vždyť tato nebeská krása je stvořena pouze pro ně. Pro krajany. Z jejích nebeských, jasných, velice upřímných slz vznikla křišťálová jezera. Není to pouhá čirá voda, nýbrž její slzy. Alespoň takto se to léta povídá.

Zajímalo by mě, jak mohla vládnout sama. Jsem zvyklý, že královna má svého krále a královské povinnosti nechává na něm, jelikož k tomu ženy přeci nejsou předurčeny, ne? Nemají mít starosti, větší zodpovědnost než za sebe a potomky, mají být v pořádku a mít své muže, kteří se o ně budou starat výměnou za teplé jídlo do žaludku. Ale výchova je výchova, že?

U jezera jsme se zastavili. Jen málokdo se prý odvážil z něj kapalinu odolat. Pokračování této povídačky je prý takové, že ti, co sebrali odvahu a ochutnali vodu z oněch jezer, nepřežili. Jaká byla jejich smrt, to už nám žena nestihla říct. Možná bolestivá, možná mučivá. Jenže my byli tak žízniví, že jsem to jako první z naší dvojice okusil. Voda chutnala neobvykle. Sladká chuť hořkosti a jakoby se do ní mnoho soli vysypalo. Třeba tím přetvořím povídačku, že jeden přežil. Když jsem si byl jistý, že je voda v pořádku, nechal jsem napít i Ayu.

Později jsem si uvědomoval, že jsem byl možná pod její ochranou. Ani jí se nic nestalo z ukojení své žízně. Ona je přeci také princezna. Do teď nevím, jestli to nebyla ona ztracená, ztrápená a nezamilovaná princezna, která utekla svému otci, aby potvrdila to, že si neznámého muže prostě nikdy nevezme. Její krása by to vysvětlovala. Také to potvrzuje, proč po nás jdou právě tyto temné síly - nevzala si jejich pána pekel, musí zemřít.


Jak to bude dál si můžete přečíst v pokračování této povídky. :) Snad to bude brzy. Děkuji za čtenost a vše kolem. :)