Tajemná

15. ledna 2013 v 10:31 | Kamča |  Tajemná
Psal se rok 1512. Tento den bylo velice chladno. Slunce sice prosvítilo koruny stromů, ale vítr listí rozfoukal do neznáma. Tak chladný a nepříjemný vítr. Tento vítr, jenž rozevlál i drobná zrnka písku ze země, znamenal příchod něčeho vekého, něčeho zlého!

Uprostřed středověkého náměstí, kde nebylo ani živáčka, se přes noc objevilo jakési podium. K čemu mělo sloužit, jsem netušil. Ale věděl jsem jediné - že to nebude pro pobavení. V pravé poledne přijela koňmi doprovázená výprava. Doprostřed si stoupl jeden z mužů, pro mě neznamenal více než šašek, ale přes to jsem z povzdálí pozoroval, co se bude dít, jakou zprávu tento posel přináší.
Muž si významně odkašlal, trubiči zatroubili na poplach, aby všichni i z velkých dálek poznali, že přichází Posel smrti.

V dnešní den bude uťata hlava jedné dívce,
pokud chceš vědět více,
zastav se a poslouchej.
Provinila se trestem nepopsaným,
vloupala se na královské panství.
Nekradla, snaha srazit krále.

V podvečer dnešního dne zbavíme jí zlosti,
už nebude královi proti srsti.
Přináším konečné rozhodnutí,
že její dech bude zalknutý.

Muž odstoupil, trubači zatroubili na konec smrtipřinášící zprávy. Otočili se, popohnali koně a hnali si to zpátky na hrad.
Chvíli jsem tam stál a pozoroval neznámé tváře, jenž viděly také toto představení. Pokud to je tak, že doopravdy chtěla dostat našeho krále z trůnu, nejspíše si trest zaslouží. Odcházel jsem s vědomím, že až se začne na obloze zobrazovat tajemný a jasný úplněk, bude začátek konců. U toho nemusím být.
Celý den jsem přemýšlel nad tím, co dělám, nad činnostmi, které doprovázely mou práci. Dělal jsem tucet podkov pro královské koně. Velká příležitost. Když jsem nesl hotové podkovy na hrad, přemýšlel jsem, co budu dělat potom. Donesl jsem nějakému panu správci podkovy, on mi zaplatil zlaťáky, a šel jsem zase zpátky do mého maličkého stavení. Co čert nechtěl, cestou jsem se zastavil v lese na trochu odpočinku. Byl zde klid a nikdo mě nerušil. Ustlal jsme si na měkkém mechu a spokojeně podřimoval.

Pak mě probudilo hlasité řehtání, pláč a ubližující smích, rány, biče. Otevřel jsem oči a viděl, že kolem na mýtině projel opět jakýsi zástup královských poslů v nějakém lepším povozu taženým koňmi. Černé koně. Tak temní. A oni také nevypadali, jako klasičtí poslové. Byli o něco temnější. Měli jiný kroj, ti nejsou odtud. Jenže za sebou táhli přivázané děvče. To mě zaskočilo. Potichounku jsem je sledoval, šel za nimi, schovával se za stromy, aby mě jejich oči nespatřily. Našlapoval jsem opatrně a snažil se přijít a to, co jsou zač. Dívku bičovali, měla krvavá záda a roztrhané šaty. Vždyť je tak mladá! Nakonec dojeli na náměstí, na připravené podium. Aha, tak na to má sloužit! Ale to ne. Přeci nechtějí popravit zrovna ji.

Postavili ji uprostřed podia na místo, na kterém bylo něco napsané. Asi jiným jazykem, protože jsem tomu nerozuměl. Stála na tomto místě, ruce měla svázané. Zatím jsem nevěděl, o koho jde. Možná si ten trest vážně zaslouží.
Svou skloněnou hlavu narovnala a podívala se přimo na mě. Možná se mi to jen zdálo, třeba pozoruje tu rozmanitou přírodu lesů za mnou. V ní se skrývá plno barev, radosti, klidu. Je mi jasné, co cítí. Její pohled byl pronikavý, ale ne tím způsobem, který v lidech vytváří postupně nenávist. Byl takový - odlišný. Jeji oči byly jako trny. Ale ne trny, jenž zlo působí. Tohle byla obrana. Ona nemohla mluvit, nemohla se hnout, tudíž nemohla zlo působit. Jediné, co svým pohledem mohla, byla obrana, volání o pomoc. Ne vždy trny znamenají zlo. Možná je růže mají proto, aby jejich krásu nikdo neničil, aby mohly dál žit, nejde o to, aby zaklely princeznu do spánku. Ona měla tajemné oči, blonďaté vlasy, které nyní byly ušpiněny blátem a krví. Dívala se stále na mě s žalostným nádechem v duši. Viděl jsem, co je uvnitř. Její duše byla spoutaná, kdosi jí sevřel a nechtěl pustit. Hrklo ve mně a přemýšlel jsem, jestli to vážně chci vidět.

Páže vstoupilo před podium, na něj se bálo vstoupit. Dal pokyn jinému muži, který začal troubit a volat ona slova, která jsem neznal. Najednou vítr ustal, ale to trvalo tak pět minut. Pak se spustila ta největší větrná bouře. Písek mi vletěl do očí, do vlasů. Stromy byly ohnuté, zničené, mrtvé. Nebe najednou zčernalo, sem tam zahřmělo a propadl se blesk na naši zem. Žena stála na onom kruhu ze slov. V tento okamžik se ozvala velká rána a podium se přesně v polovině rozdělilo na dvě části. Prasklo, ale neztratilo pružnost, bylo to nějakou jinou silou.

Tato nevinná osoba měla jednu nohu na levé části a druhou na pravé. Divil jsem se, že se ani nepohnula, že ji tato skutečnost nijak neovlivnila. Jako kdyby byla mrtvá. Ze spáry se začal objevovat černý, temný kouř. Teď přichází Rytíř smrti!!
Měl jsem chuť utéci, ale pořád se ve mně držel pocit, že jí musím pomoci, nějak ji zachránit. Jenže o tom, jak se zbavit Temného rytíře (nesl dvě jména), jsem znal jen povídačku staré poblázněné ženy. Nejspíše čarodějnice. Pomalu jsem se začal přibližovat, ale krokem, který byl neslyšitelný.



Pokud chcete pokračování, pište do komentářů. Tento článek v sobě takřka nezmínil téma týdne - Není růže bez trní. Pravdou je, že o něm zmínka je. Již odedávna jsou lidé chamtiví, mají své trny. Jsou až moc zahleděni do svých nedostatků, že je nemají čas měnit. Jen milují sami sebe - nebo nenávidí. Chtěla jsem tím říct, že člověk může být na nesprávném místě v nesprávný čas, ale může se naskytnout někde, kde je skutečně potřeba. Kdy může zachránit život jinému člověku. Neměl by zastávat stále názoru své nedokonalosti, že to nedokáže, že tak silný není, a měl by ho zachránit. Nejde jen o tento případ, ale celkově. Lidé by si měli pomáhat, jinak se není čemu divit, že se rozlišují pouze na černé a bílé (záporné a kladné). Možná by neuškodilo, kdybychom neviděli všude jen svůj odraz a sami sebe. Jak dopadne tento příběh se můžete dozvědět, pokud to ovšem někdo četl. :) Omlouvám se za ukončení článku v tak napínavé chvíli. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pukina pukina | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 15:02 | Reagovat

Moc pěkné, určitě bych se vrátila na pokračování! Mám jen malinkou poznámku, po které mě samozřejmě můžeš poslat do háje:-) - vadilo mi při čtení to modré světýlko v článku, dělá to zle na oči a nemám z toho potom takový zážitek, jaký by článku příslušel. Snad se neurazíš, je to jen můj dojem, nic proti Tvému psaní ani proti Tvému blogu! A určitě pokračuj, těším se na pokračování!

2 Kamča Kamča | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 15:26 | Reagovat

[1]: Ahoj, děkuji mnohokrát! :) Tak to pokračování nejspíše bude. :) Ne, naopak, děkuji za Tvůj názor, protože to mi rozhodně pomůže. Takže se světélka v nejbližší době volna zbavím. :)

3 Soff* Soff* | Web | 22. května 2013 v 19:18 | Reagovat

Hohoho - to je paráda!:) Skvěle se mi to čte, je to napínavé, poutávé, zajímavé. Zítra se určitě vrhnu na další díly.:)

4 Massacrew Massacrew | E-mail | Web | 22. května 2013 v 20:22 | Reagovat

[3]: Díky moc, drahá! :) Snad se Ti to bude líbit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama