Materialismus a fantazie

5. ledna 2013 v 21:29 | Kamča |  Co si s sebou vzít na pustý ostrov?
,,Jen jednu věc smíš ve svém nitru a při sobě hmotně mít", podíval se na mě Dareck a čekal odpověď. Očekával jakoukoliv reakci na mé kamenné tváři.

,,A musí to být věc?", dívala jsem se mu do tváře a myslela na tento materialistický svět.

,,Co tím chceš říct? Chceš si s sebou snad vzít nějako osobu", začal mě provokovat svým urážlivým sarkasmem.

,,Ne. Chci si vzít osobu, která je, ačkoliv není. Přeji si, abych si s sebou mohla vzít fantazii", řekla jsem s vážným hlasem, jelikož to tak bylo myšleno.

,,FANTAZII?!", vystřeštěl oči a zadržoval velký a nekonečný smích. Tak potupný, bolestný a urážející smích. Trapnost nadevše.

,,To, že Ty nemáš fantazii, není můj problém, ale Tvůj. Nemám věc, kterou bych si tam vzala a věděla, že mě nepřestane po letech samoty bavit a naplňovat radostí."

Nepřestával se smát, jeho reakce se dala čekat. Odcházím tedy z nástupiště a vstupuji do letada. Čeká mě velice dlouhá cesta na ostrov, který mi vybral.

,,Možná si myslíte, že je to hloupost, vzít si fantazii místo věci, či osoby, ale já to tak nevidím. Ano, mám přítele, pokud Vás napadá tohle. Nejsem sama.", vysvětluji muži, který má v letadle místo vedle mě.
Podíval se na mě a odvětil ,,No habla checo".

To se doopravdy svěřuji neznámému muži?! Vždyť ani neumí česky. Přestala jsem tedy s mluvením do prázdna, kdy mi stejně nikdo nerozumí a vnímala jen jemný hukot motoru. Je to celkem uklidňující zvuk. Tak hezky uklidňující vrnění.

,,Jak dlouho jsem spala?!", jsou má první slova po té, co se probudím téměř na konci cesty. Muž po mé levici se směje a ukazuje na své hodinky, po té naznačí pohledem, abych se podívala z okna. Nastane tak a já vidím, že jsme nad horami. Kde to sakra jsme? Tady to neznám. A nevypadá to tu tak opuštěně, jako říkal Dareck. Aha, ještě hodina cesty. To můžeme klidně doletět na úplně jiné místo.

Cestou sem jsem si uvědomila, jak je čas vlastně vzácná věc. A my s ní nakládáme tak nerozvážně, že prostě je a taky bude. Že nám každý den někdo dá dalších 24 hodin na život, nespočet vteřin, které si nikdo neuvědomuje, protože plynou rychle, když máme co dělat. Ale co když nastane den, kdy nebude 24 hodin? Kdy nebudeme existovat. Celé lidstvo bude mrtvé. Ach, ty moje úvahy.

Přilétáme na ostrov zvaný Kukurele. Zvláštní jméno. Jak asi vzniklo? Po pár nocích, které jsem zde strávila naprosto sama (jelikož ostatní cestující pokračovali až do Tokia), jsem si s fantazií vynahrála opravdu hojně. Možná se ptáte, proč jsem si nevzala na tento ostrov, pro tuto zkušenost, svého dlouholetého přítele, proč jsem odjela bez ničeho nikam a s nikým. Důvod je prostý - byl by tady. Ano, celé noci, dny i rány o něm sním, představuji si ho. A právě to je ta FANTAZIE. Možná, že kdyby tu byl, začail bychom se hádat a nemohli vydržet jeden s druhým. Raději nechám vztah šťastný a budu tu 3 týdny sama, než abych ho ztratila pro vždy jen proto, že lidé se ještě spolu nenaučili pořádně komunikovat a vycházet. Nechci zapadnout do tohoto světa, kdy je každý první materialista, povrchní egoista a bůh ví, co ještě je. Nezapadala jsem a nebudu. Je to tak lepší. Mám tady svou fantazii, která mi umožňuje vidět tisíce barev na černém plátně. Mnozí by viděli doopravdy pouhou černou barvu rozlitou na papíře, což nepovažují za nějaké umění, ale já tam vidím všechny odstíny jasných barev.

Svět není černo-bílý, když dokážete vycházet nejdříve sami se sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama