Jak budu žít za 20 let - pokus první

1. ledna 2013 v 15:51 | Kamča
Je rok 2032 a lidé se změnili natolik, že je nezajímají druzí, dokonce se nestarají ani sami o své ego, jde jen o peníze. Svět se hnal do záhuby tímto chováním zhruba před deseti lety, ale to se začíná trošku vyrovnávat. V době, kdy nynější dospělí byli v dospívajícím věku, se většina z nich hlásila na vysoké školy ekonomické nebo psychologické. Dobrých ekonomů bylo asi 3 % a psychologů 1 %. Ekonomika státu se proměnila v nevídané, tak jako se komunismus dostal několikrát k moci. Náš stát má i nového prezidenta. Sbohem, Masaryku.

V pokoji, který byl součástí vzniku nového života, sedí drobná osoba. Blonďaté vlasy zdobící drobnou postavu ženy, jejíž věk může být blížící se k 37. Jsem to já. Vkládám nový přehrávací systém, který není založený ani na CD technice a ani na kazetách. Elektronika je o kus dál, vše má být co nejpohodlnější, ale nepřipadá mi to tak zrovna správné. Myšlenkou ovládnu, jakou část chci pustit.

Klíče v zámku začínají chrastit, přichází můj snoubenec. Je vysoký a galantní. Jsme spolu již od doby, kdy mně bylo 15 let a jemu 17. Nepotkala jsem nikoho lepšího, než je on. Tak jako dcery mají uznávat své otce, tak já uznávám jeho, protože otce jsem ztratila v 16. Respektujeme se, také oba chápeme, že je velice důležité, abychom si říkali vše a neměli před sebou tajemství. Mnoho lidí ani nevěřilo svým očím, když mě žádal o ruku. Tak moc chtěl, abych se stala jeho snoubenkou (později i ženou), že udělal doopravdy nemožné a nečekané. Tenkrát mi bylo zároveň celkem líto, že nemám otce, který by na mě byl hrdý a byl rád, že jsem našla muže, který se o mně postará. Nechtěla jsem být ženou, jako byla moje matka, která se stará o muže v každý možný moment a stává se jeho poslušnou poddanou. Ale za to byla dobrou matkou. Nikdy jsem se nepodřídila, ale vždy jsem byla věrnou partnerkou, která by udělala cokoliv. V tento moment svého snoubenci oznamuji, že jsem těhotná. Takhle nadšený byl naposledy, když jsem mu řekla své ano. Krásný pohled.

Přehrávač párkrát cvakne a pokračuje dalším záznamem. Tentokrát je to den, kdy přišel na svět náš první společný tvoreček. Byl jsi tak roztomilý, Matěji. Měl jsi velká kukadla, kterými jsi objevoval svět a to děláš do teď. Jsi podobný svému otci tím, jak se chováš k ženám. Také se narodil Matyáš a Alex. S naším chytrým pejskem jste si, kluci, vyhráli pěkně dlouho. Jsme skvělá rodina.

Jak vlastně žiji já? Mám rodinu, muže, který mě miluje řadu desítek let. Ačkoliv jsem o svou rodinu přišla přibližně tehdy, kdy jsem vlastnila rok občanský průkaz, tak již mám vlastní. Miluji ji nadevše, protože je to pro mě druhá šance. Mohu změnit rodiny dalších generací. Jsem plná radosti, že jsem do rodu svého muže porodila syny, nyní jsem i já jeho člen rodiny. Konečně někam zapadám, což se mi nedařilo do své plnoletosti. Vdávala jsem se sice velice mladá a děti se nám narodily jako zázrak také velice brzy, ale vše je tak, jak má být. Jsem ráda, že dělám osoby ve svém okolí šťastné. Protože pak je vše veselé, spokojené, všichni jsou blažení. O tom to je, ne? Správnou definici života nikdo nedokáže správně určit, protože lidé vidí svět jako dvě barvy: černá a bílá. Někdo ho vidí jako já - milion barev na jednom plátně. Pro nás je to dar - uspokojit touhy druhých. Díky tomu, co dokáži, jsou ostatní v pořádku a to naplňuje mě. Někteří to stále nechápou, myslí si, že osobní blahobyt a dobré finanční zajištění je důležitější, než spokojená rodina, která se má dobře. U nás se naskytla možnost obojího a také to tak máme. Doufám, že další lidé žijí také tak pokojně. Nyní už doopravdy slyším klíče zajíždějící do zámku dveří od našeho domu. Můj muž se vrátil. Stále jsme tak mladí a zamilovaní. Není to celé jen o lásce, ale o tom, že jsem napotkala jiný pár, který by se k sobě více hodil a více se znal. Všichni jsme šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama